Zpět na úvodní stránku

Historie infekčního oddělení v Opavě

P. Kümpel, 24. 9. 2011

      Infekční choroby provázejí lidstvo od prvopočátku. V žebříčku příčin úmrtí vždy zaujímaly a nadále v celosvětovém měřítku zaujímají první místo. Boj s těmito nemocemi je neoddělitelným prvkem vývoje medicíny. Bohužel historie oboru infekční nemoci v našem regionu není v opavských zdravotnických kronikách a materiálech nikde zpracována tak komplexně a uceleně, jako je tomu u řady jiných oborů. Je to svědectvím skutečnosti, že infekční choroby vždy prosakovaly do mnoha jiných oborů medicíny a k vyčlenění samostatného oboru došlo až v polovině dvacátého století. Nemůže být pochyb o tom, že infekčně nemocní patřili k prvním pacientům zřizovaných špitálů a hospiců, o kterých jsou v Opavě první zmínky již od roku 1330.

      Podobně jako většina měst Evropy ani Opava nezůstala ve středověku ušetřena decimujícím epidemiím. První údaje o zničující epidemii moru na Moravě, zavlečené do Evropy v roce 1347 posádkou a krysami janovských lodí z Krymu, jsou již z roku 1348. Přesnější údaje nacházíme v opavském archívu o závažnosti epidemií moru, hrozivé „černé smrti“, které Opavu postihly v letech 1572, 1614 a 1623. V roce 1831 doputovala do Opavy ničivá epidemie cholery, šířící se z Indie přes Rusko do Západní Evropy. Opava byla jedním z prvních postižených evropských měst. V několikatisícovém městě ji jen v prvním roce podlehlo více než 500 nakažených. Nákaza bez varovných příznaků, zasvěcující i nejzdravější jedince k rychlé smrti, umírání v krutých bolestech, průjmech, s rychle nastupujícím strašidelným vzezřením a zcela neúčinná léčba učinily z cholery jedno z nejobávanějších onemocnění s mohutnou davovou hysterií. Menší epidemie cholery se pak v Opavě opakovaně vyskytovaly až do roku 1843. V době epidemií byly nemocnice nakaženými zahlceny. J. Kresta uvádí: „Popisuje se, že měšťané Opavy, majíce obavy před nákazou, násilím otevřeli Heiderichovu nemocnici, která byla zakrátko tak přeplněna, že na řádnou léčbu nebylo pomyšlení.“

      V roce 1848 postihla Opavu epidemie tyfu. Situaci líčí Kronika opavské zemské nemocnice: „Nebylo prádla, nástrojů a nouze o místo stupňovala se tak, že nemocní soustavně leželi na zemi. Ještě týž rok podlehl zákeřné infekci primář Dr. Vlasák i jeho dva pomocní lékaři. Když pak těžce onemocněl i ranhojič Ignác Pallhon, zůstala nemocnice bez lékaře.“

     Je nepochybné, že i v Opavě, podobně jako v jiných městech, s rostoucími poznatky o přenosném charakteru infekčních nemocí narůstala snaha o izolaci nakažených. Podmínky v „epidemických špitálech“, které byly v Evropě budovány od 17. století, byly zpočátku hrozivé. Svědčí o tom údaj o budování zdí a vodních kanálů, které mimo jiné měly zabránit úniku pacientů z těchto zařízení, kde většina hospitalizovaných a často i personálu umírala. První dochované údaje o snaze Opavanů vybudovat infekční nemocnici jsou z roku 1894. Již v roce 1897 byl otevřen v Opavě na Otické ulici provizorní přízemní objekt, označovaný jako Epidemienspital-Baracke. O 2 roky později nevyhovující stavební řešení a nedostatečná kapacita zařízení (18 lůžek) vedla k dohodě zástupců města o zřízení nové infekční nemocnice v návaznosti na připravovanou zemskou nemocnici. Za neuvěřitelné 2 roky po dohodě, rok po otevření nové zemské nemocnice, jsou zprovozněny pavilony Q-R, S a T, oddělené od zemské nemocnice komunikací a později plotem, určené původně jen pacientům katastru Opavy k léčbě spály, záškrtu a spalniček. Léčbě syfilis sloužil pavilon L. Problémy s infekčními pacienty vedly obec Kateřinky k iniciaci dohody s Opavou o finanční spoluúčasti na rozšíření infekční nemocnice o další dva pavilony U a Z. Postaven byl nakonec pro nemocné skvrnitým tyfem a neštovicemi pouze rozsáhlejší pavilon U. Dodnes nezbývá než obdivovat prozíravost a progresívnost tvůrců budov, kteří zde navrhli původně pouze jednolůžkové a dvoulůžkové slunné, vzdušné pokoje, které sloužily potřebám infekčního oddělení až do roku 1995.



Bývalý opavský Friedenthalův špitál postavený v roce 1762

      Z počátku bylo vedení i hospodaření Infekční nemocnice zcela odděleno od Zemské nemocnice. Ke splynutí došlo až v meziválečném období. Zvýšené nároky v období I. světové války vedly v roce 1914 k vybudování Vojenské epidemické nemocnice s bakteriologickou laboratoří na Těšínské ulici. Nemocnice fungovala do roku 1918, poté byla zbořena. Z dochovaných zpráv lze za 4 roky činnosti vyjmout následující spektrum zde hospitalizovaných nemocných - 109× tyfus, 50× cholera, 73× úplavice, 6× spála, 8× malárie, 57× tuberkulóza a 13× tetanus. Jaké bylo spektrum pacientů hospitalizovaných v Infekční nemocnici na Olomoucké ulici lze jen dedukovat z dochované zprávy „Zjištěné hromadné infekční nemoci v období 1912-1918“ prosektury v Opavě, která uvádí (pozn. autora - jedná se o pozitivní bakteriologicko-sérologická vyšetření, vzorky od jednoho pacienta mohly být odebrány opakovaně, pacient nemusel být hospitalizován): 377× cholera, 2539× tyfus, 203× paratyfus A, 335× paratyfus B, 727× úplavice, 114× skvrnitý tyf, 64× diftérie, 3019× malárie!, 2243× tuberkulóza, 1724× syfilis.

      V období první republiky byla kapacita infekční nemocnice zvýšena z 40 na 67 lůžek. V té době byl pavilon R se 4 lůžky určen jako expektační oddělení a k léčbě tyfu, pavilon Q sloužil jako svobodárna personálu, pavilon S s 18 lůžky léčbě žloutenek, pavilon T se 16 lůžky plicním infekcím a pavilon U s 29 lůžky léčbě záškrtu, spály a spalniček. Po reprofilizaci jednotlivých oddělení do primariátů, připadlo infekční oddělení pod primariát interní. V té době bylo do pavilonů zavedeno elektrické osvětlení, byly provedeny stavební adaptace. V roce 1938 se vznikem dětského oddělení byla velmi pokrokově větší část infekčního oddělení vyčleněna dětským pacientům, odborně byla vedena primářem dětského a dětského infekčního oddělení MUDr. I. Langrem.

Bakteriologická laboratoř   Pacientský pokoj
Bakteriologická laboratoř z 20. let 20. století   Pacientský pokoj v roce 1942
 
Izolační pavilon   Sanitní vozy
Izolační pavilon zničený v roce 1945   Sanitní vozy v roce 1958
 

     V posledním roce druhé světové války byla nemocnice těžce poškozena. Po osvobození v roce 1945 se rychle opravovaná nemocnice stala prakticky velkým infekčním oddělením z důvodu epidemie tyfu, která postihla několik set obyvatel Opavska. „Tak se stalo, že nemocnice byla skoro do konce roku 1945 zaměstnaná pouze léčbou tyfu na úkor ostatních nemocných, kteří nemohli býti přijímáni.“ Kromě tyfu řádila ve městě úplavice.

     S časným poválečným obdobím je spjato první použití antibiotik v naší nemocnici. Jelikož se jedná o základní léky v našem oboru, neodpustím si výběr citace ze zprávy MUDr. J. Krejčiříka, přednosty prosektury a antibiotické stanice nemocnice: „..první antibiotická léčba byla 1. února 1946, kdy 23letá pacientka vnitřního oddělení dostala dávky penicilinu v celkovém množství 500 000 j. V té době byl penicilin jako skoro zázračný lék neobyčejně vzácný. Ještě se nevyráběl nikde v Evropě a byl dovážen v rámci akce UNRRA. Přidělená množství byla vskutku nepatrná. Měsíčně pro naši nemocnici z počátku 2 milióny, později 5-10 mil. jednotek. Pro penicilin se jezdívalo po předchozí telefonické domluvě do Ostravy (zde měli na prosektuře ledničku) vlakem; cesta trvala při velmi omezeném vlakovém spojení celý den. V červenci 1946 byla zřízena v Opavě oblastní penicilinová stanice. Z počátku se dodával penicilin, který nebyl dostatečně čistý a působil vedlejší reakce. S postupným zdokonalováním výroby docházel k nám penicilin čistější. To však nebyla konečná fáze vývoje antibiotik. V zahraničí se objevovaly nové formy podávání antibiotik, z nichž nejlépe vyhovovala směs penicilinu a oleje s malou přísadou včelího vosku. Nový depotní lék se podával jen 2× nebo 3× denně...“

     K ustavení samostatného primariátu a tím vlastnímu vzniku infekčního oddělení došlo až v listopadu 1951 převzetím 40 lůžek z interního a 69 lůžek z dětského oddělení. Prvním jmenovaným primářem se stal MUDr. Vladimír Ticháček, dříve sekundární lékař interního oddělení. Pod jeho vedením oddělení rychle vzkvétalo. Během 5 let byly provedeny adaptace na pavilonech R a S, zavedeny vodovody na pokoje pacientů. V roce 1952 byl otevřen dispenzář a o prestiži oddělení svědčila skutečnost, že v letech 1953-56 oddělení sloužilo k léčbě neuroinfekcí s celokrajskou působností. Tato skupina nemocí patří dosud v infektologii k terapeuticky nejsložitějším. V roce 1955 stoupl počet lůžek z původních 109 na 172 přibráním pavilonů T (po válce sloužil plicnímu oddělení) a E1 a E2. V roce 1951 pracovalo na oddělení 11 sester, převážně řádových a 2 cirkulující sekundáři. Teprve v roce 1956 nastoupili na oddělení 2 stálí lékaři - MUDr. J. Štěrba, pozdější primář infekčního oddělení v Karviné a MUDr. I. Macurová, zástupkyně primáře a živá legenda oddělení s vřelým, mimořádně lidským přístupem k pacientům. Je pochopitelné, že v padesátých letech bylo spektrum infekčních nemocí jiné, než je tomu dnes. (Tak např. v roce 1954 bylo na oddělení hospitalizováno 1395 pacientů s hepatitidou, 390 pacient se spálou, 177 se spalničkami, 186 s černým kašlem, 32 pacientů s difterií, 26 pacientů s tyfem, 230 pacientů s neuroinfekcí.). Prudký vývoj antibiotik a úspěch imunizace vedly v 60. letech k rychlému poklesu počtu klasických infekčních nemocí. 70. a 80. léta jsou pak pro obor přenosných nemocí všeobecně nepříznivá, charakterizovaná zejména nejasnou koncepcí oboru. Klasické infekce řídly a chyběl stimul orientace infekčních pracovišť na jiné nemoci s virovou, bakteriální či parazitární etiologií, které byly rozmělněny do jiných oborů. Za této situace počet lůžek na oddělení postupně poklesl na 50, obložnost koncem 80. let nedosahovala 50 %. V roce 1976 vystřídal MUDr. V. Ticháčka ve funkci primáře MUDr. Karol Foltán, dříve asistent dětského oddělení. S velkým úsilím prosadil trvalé přičlenění zcela nově rekonstruovaného pavilonu T infekčnímu oddělení, usiloval o výstavbu nového moderního pavilonu pro infekční oddělení. Řadu let působil jako odborný lékař na klinikách v Etiopii a Libyi. Funkci primáře oddělení vykonával do roku 1992, kdy do této funkce byl jmenován MUDr. Petr Kümpel, který svěřenou funkci vykonává dosud. Zástupkyní primáře je od roku 1996 MUDr. Jana Macurová, vrchní sestrou od roku 1995 Jana Zavadilová. Výskyt nových závažných infekcí, pandemie infekce HIV, změny interakce mikro- a makroorganismu, nárůst rezistence na známá antibiotika, objev souvislosti řady „neinfekčních“ nemocí s viry a bakteriemi přináší v 90. letech 20. století renesanci zájmu o obor. Infekčnímu oddělení v Opavě se podařilo zachytit tento trend a tak rozhodování o další existenci oddělení v době celorepublikové redukce infekčních lůžek bylo jen krátké. Od roku 1991 trvale narůstá počet hospitalizovaných pacientů a od roku 1993 oddělení patří k oddělením s nejvyšší obložností v rámci nemocnice i v rámci infekčních oddělení republiky. Současně samozřejmě narůstá počet ambulantně ošetřených a dispenzarizovaných pacientů.

     V roce 1989 byla zahájena výstavba nového infekčního pavilonu S. První porevoluční léta transformace zdravotnictví s neujasněnými majetkovými poměry vedly k výrazným finančním problémům, které provázely celou stavbu. Opakovaně bylo navrženo zastavení a zakonzervování stavby. Jen díky maximálnímu úsilí vedení Slezské nemocnice, sponzorskou pomocí a v neposlední řadě zdůvodněným prosazením potřeb infekčního oddělení se podařilo výstavbu v roce 1995 úspěšně dokončit. Vznikl jeden z nejmodernějších infekčních pavilonů v republice. Do lůžkové a ambulantní složky nového pavilonu byla soustředěna veškerá činnost oddělení, původní pavilony byly uvolněny. Nový pavilon má kapacitu 50 lůžek, které jsou umístěny v izolačních boxech s plným sociálním vybavením. Boxy jsou převážně jedno- a dvojlůžkové. V polovině 90. let oddělení převzalo lůžkovou péči o infekční pacienty (kromě původních okresů Opava a Bruntál) též z okresů Šumperk a Jeseník a stalo se tak oddělením s jednou z největších spádových oblastí v republice. V roce 1993 byl na oddělení zřízen pokoj zvýšené péče a v roce 1996 byla zahájena činnost jednotky intenzívní péče se zcela novým adekvátním přístrojovým vybavením, včetně možnosti umělé plicní ventilace. Tato je i s ohledem na nedostatečnou kapacitu ARO nemocnice intenzívně využívána. V současné době na 3 odděleních a dvou ambulancích pracuje 5 stálých lékařů, 26 zdravotních sester, 6 ošetřovatelek, 1 rehabilitační sestra, 1 sanitář. Oddělení zabezpečuje komplexní péči o pacienty s infekční nemocí bez věkového omezení, orientuje se zejména na léčbu neuroinfekcí, virových hepatitid, sepsí a střevních infekcí. Nelze pochybovat, že nové poznatky o mikroorganizmech, o jejich vlivu na člověka, nové znalosti z imunologie, výzkum účinných antiinfekčních a imunoaktivních preparátů zajistí oboru rychlý vývoj v blízké i vzdálenější budoucnosti.

 

Zpět
Archiv zpráv
Úvodní stránka

SIL © 24. 9. 2011, aktualizace 1. 10. 2011