|
|
|
|
Historie péče o infekčně nemocné v Praze: Od středověku |
||||
|
H. Rozsypal, 24. 9. 2011
Infekční nemoci se na zdravotním stavu lidí v minulosti podílely větší měrou než dnes. Diagnostika a léčba nakažlivých chorob byla nedílnou součástí všech lékařských oborů. Jako u jiných chorob se nemocní původně léčili doma. Až později se nejvíce kvalifikovaná péče přesunula do nemocnic. Chybění účinných terapeutických prostředků v minulosti však omezily význam ústavní léčby jen na poskytnutí útulku a umožnění více či méně odborné ošetřovatelské péče. Až do josefínských reforem funkci nemocnic zastávaly špitály. Středověké špitály původně poskytovaly ubytování a všeobecnou péči poutníkům. Jejich rozvoj od 8. století souvisel se vzedmutím vlny poutnictví na svatá místa. Německý výraz das Spital a hovorové označení nemocnice špitál pochází z latinského hospitale a je odvozen ze slov hospes (host i hostitel) a hospitium (pohostinství). Špitály byly zřizovány při klášterech, u sídel biskupů a kapitul, od 12. století i z iniciativy měšťanů, šlechty a panovníka. V této době se od špitálů začaly oddělovat ubytovny pro poutníky (herberky, komerční hospice, hostince) a zařízení, v nichž bylo v duchu křesťanského milosrdenství pečováno o chudé a nemocné – pozdější chudobince, chorobince, blázince, starobince a nalezince. Rozhodně středověké špitály nenavázaly na tradici starověkých předchůdců nemocnic, jakými byla řecká asklepia (chrámy boha Asklépia s prostory pro nemocné), římská valetudinaria (vojenské lazarety) a byzantská ambulatoria. Zařízení určená výhradně k léčbě nemocných vznikala při klášterech a označovala se jako infirmaria. Byly to oddělené místnosti nebo dokonce samostatné budovy, v nichž byli ošetřováni nemocní řeholníci. Přímými předchůdci infekčních oddělení jsou nejspíše leproseria, která sloužila k ošetřování malomocných a navázala na ně činnost pozdějších morových špitálů. Morové rány čili epidemie moru i jiných infekčních nemocí postihovaly středověká města více než venkov. V důsledku špatných hygienických poměrů a podvýživy si opakovaně vyžádaly krutou daň i mezi obyvateli Prahy. Medicína byla vcelku bezmocná, preventivní opatření neúčinná, a tak jediným efektivním racionálním opatřením bylo rychlé pohřbívání mrtvých. Většina Evropy byla tzv. černou smrtí zasažena v roce 1348, ta se však Českým zemím poněkud vyhnula a přišla až roku 1380. Další morové epidemie byly méně zhoubné a na intenzitě nabyly až v druhé polovině 15. století. Kromě dramatických morových ran byla středověká společnost sužována méně náhlými, ale rovněž tragickými nemocemi – tuberkulózou a leprou, od 16. století pak syfilidou. Výskyt lepry byl ve 12. století potlačen přísnými opatřeními – vystěhováním nemocných za hradby měst. Izolační dům pro nemocné leprou – leproserium – vznikl i za hradbami Prahy na území pozdějšího Nového města. O domě nemocných s kaplí sv. Lazara pocházejí první spolehlivé zprávy z roku 1282, kdy u něj byly podle slov kronikáře pochovány oběti hladomoru. Jeho umístění dodnes připomíná jméno Lazarské ulice na Novém městě. O blaho nemocných se starali (na náklady pražských patricijů) mniši z nedalekého zderazského kláštera. I přes ústup výskytu lepry špitál sv. Lazara přežil ještě pohnutou dobu husitského revolučního hnutí. Mimochodem prvním veřejným zařízením programově pečujícím o nemocné v Praze byl špitál sv. Františka, který se vyvinul při ženském klášteře založeném Anežkou (Českou) roku 1231. Naše představy o vnějším vzhledu a vnitřním uspořádání leproserií a morových špitálů jsou pouze rámcové. Archeologické nálezy v klášterních komplexech nedovolují rozlišit infirmaria od jiných objektů. Písemné prameny se omezují na strohá konstatování existence špitální budovy, přilehlé kaple a hřbitova. Podrobnější popisy pochází až ze 16. století. Z té doby je také více zpráv o umisťování nemocných v době epidemie. Podle protimorového řádu z roku 1585 bylo pro nemocné morem vyčleněno několik míst v Praze:
Jindy byly městskými radami najímány o samotě ležící soukromé domy, které byly přeměněny na prozatímní morové lazarety. Na konci třicetileté války roku 1648 byla populace zdecimována válečnými útrapami, několika morovými epidemiemi (v letech 1624, 1631, 1639 a 1648) a hladomory. Počet obyvatel Prahy byl asi 35 000. Pak již počet obyvatel zvolna narůstal a příznivý demografický vývoj byl narušen jen velkými morovými epidemiemi v letech 1680 a 1713. Pozdější epidemie byly většinou způsobovány jinými infekcemi než morem. K nejrozšířenějším nemocem 18. století patřily
S politickou stabilizací po třicetileté válce zesílila autorita absolutistického státu. Snahy o zlepšení zdravotního stavu obyvatel se projevily posílením odborného dohledu nad nemocnicemi. Nařízení byla zaměřena na protiepidemickou službu a léčení chudých. V Morovém řádu pro Čechy z roku 1649 je odpovědnost za zdravotnická opatření ukládána krajským a městským úřadům, pozdější morový řád pro Prahu z roku 1679 nebo místodržitelský dekret o povinnostech pražských městských fyziků z roku 1714 již vymezuje povinnosti úředních lékařů, včetně povinnosti dohledu nad špitály. Snahy státu o organizaci zdravotní péče vyvrcholily za Marie Terezie. Dvorským reskriptem z roku 1752 byly zřízeny zemské zdravotní komise v čele s tzv. protomediky. Rok nato 24. 7. 1753 byl pro Čechy vydán zdravotní řád moderně vymezující veřejné zdravotní služby. Zemský zdravotní řád pro Moravu a zejména zemský zdravotní řád pro Čechy se staly vzorem pro říšský zdravotní řád vydaný roku 1770, který zůstal vrcholnou zdravotní normou rakouského soustátí po celé následující století (na obrázku). Výsadní postavení v rámci rodícího se systému zemského zdravotnictví měla pražská lékařská fakulta. Úřední lékaři se rekrutovali z učitelského sboru fakulty. Země byla sužována morem ještě v druhé polovině 17. století. Morové lazarety byly zřízeny za hradbami pražských měst během epidemie dýmějového moru v letech 1679-1680. Bylo to
Reformy Josefa II. výrazně zasáhly do všech oblastí života. Brzy po nástupu na trůn - 25. 4. 1781 - vydal tzv. direktivní pravidla, v nichž stanovil jednotné zásady pro vybudování centrálních zdravotních ústavů v rakouské monarchii. Všeobecné nemocnice měly zajišťovat péči o chudé a osaměle žijící. Prostředky na vybudování a provoz těchto ústavů se měly získat zrušením církevních institucí a rozprodejem jejich majetku. V letech 1782-1787 svými nařízeními postupně zrušil 23 klášterů, 37 kostelů a kaplí, vyšehradskou kapitulu a pět církevních špitálů. Nové zdravotní ústavy hledaly svá sídla v uprázdněných církevních objektech a faráři ve funkci "otců chudých" vydávali farníkům potvrzení o nemajetnosti, na jejichž základě měli zabezpečenou zdravotní péči zdarma. Některá úsporná opatření - pochovávání bez rakví s použitím pohřební rakve s výklopným dnem - však budila nejen rozpaky, ale vyslovený odpor, a panovník je musel odvolat. Zákaz pohřbívání ve městech však mělo pozitivní význam pro zlepšení zdravotních poměrů ve městech. Olšanský hřbitov, původně určený pro pohřbívání při morových epidemiích, byl stanoven jako hlavní hřbitov pravobřežních čtvrtí (pro levobřežní část města byl založen malostranský hřbitov v Košířích). Prozíravý projekt profesora a ředitele pražské polytechniky F. L. Hergeta na výstavbu kanalizačních stok nebyl realizován pro nedostatek peněz a předčasnou smrt Josefa II. V 19. století již určitá opatření pozitivně ovlivnila vývoj zdravotního stavu obyvatelstva, od roku 1815 počet obyvatel v českých zemích kontinuálně narůstal - okolo 1 % ročně. Centrálně organizované očkování proti variole, budování kanalizace, snahy o zlepšení kvality vody a čistoty ulic, tržní, lázeňské a hřbitovní řády snížily nemocnost, i když ne tou měrou, jakou by bylo potřeba. Epidemie cholery se v Praze objevila poprvé v listopadu 1831 a trvala celý rok. Počty zemřelých dosáhly tisíců. Protiepidemická opatření řídil protomedik I. Nádherný (1789-1867). Projevil mimořádné organizační schopnosti a během několika dní zajistil otevření sedmi cholerových špitálů, každý o kapacitě asi 50 lůžek. Další lůžka byla povinně vyčleněna v pražských nemocnicích. Dokonce století se epidemie cholery opakovala ještě několikrát s menší intenzitou. Cholerová epidemie iniciovala reformy pražské veřejné zdravotní služby. Mimo jiné se zvýšil počet policejních a obvodních lékařů ze tří na sedm. Roku 1851 byl při magistrátu Prahy zřízen zdravotní odbor. V roce 1880 vznikl úřad městského fyzika, dozorčího orgánu nad zdravotními poměry a městským zdravotním personálem. V druhé polovině 19. století nemocnic sice nepřibylo, ale v ministerském výnosu z roku 1856 bylo nemocnicím schopným přijímat pacienty bez rozdílu stavu, vyznání a choroby přiznáno uhrazení nákladů ze zemského fondu. V letech 1837-1839 vyrostlo dvoupatrové křídlo všeobecné nemocnice. Památný Faustův dům se podařilo nemocnici zakoupit až v roce 1902, čímž bylo protaženo průčelí (až k Vyšehradské ulici). Nemocnice, ač vzorovým ústavem co do kvality personálu, se potýkala s problémy financování i prostorovým omezením. Zaostávání nemocnice v 60. letech 19. století bylo ještě komplikováno rozdělením lékařské fakulty na českou a německou (v letech 1882-1883). V roce 1887 byla zahájena výstavba dvou pavilonů, určených českým klinikám a oddělením. Na obou se velmi šetřilo a nakonec se změnilo i jejich původní určení. V dolní části areálu nemocnice vyrostl tzv. izolační či infekční pavilon. Byl dostaven v roce 1890. Na jeho 87 lůžkách měli být léčeni pacienti s neštovicemi, skvrnitým tyfem a cholerou, proto měl tři samostatné vchody a tři provozní celky. Nakonec však do něj byly nastěhovány dosud neumístěné kliniky - česká a německá gynekologická a česká otiatrická. Nepomohly ani protesty přednostů, že se nehodí pro operační obory. Otorinolaryngologická klinika zde sídlila donedávna (než byla přemístěna do motolské nemocnice). Druhý pavilon rovněž nesplnil očekávání a kromě plánové české chirurgické kliniky se do stísněných prostor musela nastěhovat i česká dermatovenerologická klinika. (Naopak velkoryse byl pojat pětipodlažní objekt v dolní části areálu zhruba rovnoběžně s Benátskou ulicí pro čtyři německé kliniky, tzv. Musterpavillon). Pro infekční pacienty zde byly nakonec postaveny tři skromné izolační provizorní baráky - Döckerovy - podle dánského autora projektu rozkládacích lepenkových příbytků určených pro rychlé vybudování nouzových vojenských i civilních nemocnic. Pacienti v nich v létě trpěli horkem a v zimě chladem. V 80. letech (zejména v letech 1884 a 1888) sužovaly Prahu epidemie infekčních nemocí - tyfu, cholery, dyzentérie, proto byly zřizovány dočasné infekční nemocnice. Pražská obec zřídila při epidemii cholery dokonce provázené epidemií varioly na několik měsíců výpomocnou infekční nemocnici v chorobinci na Karlově. Povinné očkování školních dětí proti pravým neštovicím (viz obrázek) vedlo k potlačení výskytu neštovic a v roce 1897 bylo v českých zemích zaznamenáno posledních šest smrtelných případů. Začátkem století se spektrum nemocí změnilo. Nejčastější příčinou smrti průmyslového věku byla tuberkulóza (22 %), začaly se uplatňovat civilizační nemoci – kardiovaskulární nemoci (16 %), nemoci dýchacího ústrojí (11 %), nádorová onemocnění (8 %), nemoci trávicího traktu (7 %) a nemoci nervového systému (6,5 %). Údaje o infekčních příčinách úmrtí z roku 1914 nejsou zcela reprezentativní, protože v tomto roce Prahu nepostihla žádná velká epidemie, ale uváděný počet úmrtí na dětské infekce - spalničky, spálu a diftérii - byl relativně nízký: 3,5 %. Provizorní infekční nemocnice musely být budovány opět až na konci první světové války a po ní - kvůli pandemii španělské chřipky.
Na začátku 20. století počet obyvatel Prahy závratně narostl. V roce 1900 žilo v historickém centru a Holešovicích 200 000 lidí, ale před první světovou válkou připojením okolních měst (zejména Vinohrad, Žižkova, Nuslí, Smíchova a Libně) měla Praha už přes 670 000 obyvatel! To si vynutilo plány na rozšíření sítě pražských nemocnic. K všeobecné nemocnici přibyla vinohradská nemocnice, která byla otevřena v roce 1902. V nejnižší a nejodlehlejší části areálu (přiléhající k dnešní Ruské ulici) byl umístěn infekční pavilon, sice důmyslně uspořádaný, ale s nedostatečnou lůžkovou kapacitou. Za osm let k němu přibyl ještě druhý infekční pavilon. Primářem infekčního oddělení se stal primář interny Jan Semerád (1866-1926), známá postava českého zdravotnictví a lékařského života první republiky. Mimoto od roku 1905 v nemocnici pracoval prosektor a mikrobiolog, mimořádný profesor lékařské fakulty Ivan Honl (1866-1936), badatel na poli mikrobiální antibiózy. V prvním desetiletí 20. století bylo rozhodnuto o vybudování nové, velké a moderní nemocnice na severu Prahy. Byly vybrány pozemky v krátce připojené čtvrti Libni na výšině Bulovka, na místě, kde již roku 1896 stála malá infekční nemocnice. Roku 1913 byla zahájena stavba podle plánu vrchního městského fyzika Ladislava P. Procházky (1872-1955). Od začátku byla za nejpotřebnější považována lůžka pro infekční pacienty. Stavba byla dokončena těsně před první světovou válkou a výsadní postavení zde mělo infekční oddělení. Spolu s infekčními pavilony vinohradské nemocnice se zasloužilo o úspěšné zvládnutí infekčních nemocí zavlečených do Prahy vojáky přicházejícími z různých bojišť Evropy. Nicméně válka opozdila další budování nemocnice na Bulovce do meziválečného období. Osamostatnění oboru a jeho největší rozvoj se datuje do období po druhé světové válce. Vývoj oboru je těsně spjat se vznikem a budováním Infekční kliniky na Bulovce, ale to už patří do další kapitoly. Literatura:
|
||||
Zpět
Archiv zpráv
Úvodní stránka
SIL © 24. 9. 2011
