O infekčních nemocech a čtyřech známkách zánětu v Celsově díle

Stránka z čtenářského deníku
H. Rozsypal, 7. 9. 2014

      Aulus Cornelius Celsus je autorem nejrozsáhlejšího uceleného latinského díla z oboru lékařství. Byl činný v prvních desetiletích 1. století n.l. v období raného císařství.

      Celsovo encyklopedické dílo Artes (Vědy) původně obsahovalo minimálně jedenadvacet svazků, ale v plném rozsahu se zachovalo pouze osm - Osm knih o lékařství De re medicina libri VIII. Celsus nebyl profesí lékař, ale bohatý majitel realit, který s největší pravděpodobností musel léčit členy své rodiny a přátele. Proto byl nucen seznámit se s teorií, ale i s praktickými lékařskými postupy. Měl rozsáhlé znalosti, znal řecké lékařské spisy a dokázal si utvořit vlastní úsudek o mnohých problémech. Zpracoval nauku o nemocech, nejcennější jsou pasáže pojednávající o chirurgii. Farmakologická část ve srovnání s Pliniovou Přírodovědou není tak originální. Své dílo napsal Celsus elegantní latinou, takže si v renesanci a pozdějších obdobích získal titul Cicerona lékařství a jeho spis se stal hlavním zdrojem lékařské terminologie.

      Osm knih uvádí rozsáhlá předmluva, která načrtává historii medicíny od doby trójské války. Aesculapius, později počítaný mezi bohy, měl dva syny Podaliria a Machaona, kteří doprovázeli Agamemnóna v Trojské válce a poskytli mu neocenitelné služby. Ošetřovali nejen zranění, ale léčili i nakažlivé nemoci (pestilentia). Celsus si stěžuje na vzájemně si odporující názory dogmatiků, zdůrazňujících odhalování neviditelných přícin, empiriků, kladoucích důraz na vlastní zkušenost, a metodiků, lpějících na společenských podmínkách. Celsus zastává názor, že medicína vyžaduje nejen zkušenost, ale i racionální hodnocení.

      První kniha se zabývá ochranou zdraví a stravovacími zvyklostmi.

      Druhá kniha popisuje známky různých chorobných stavů, po nichž by měl lékař pátrat, a léky, kterými by měl léčit. Výskyt příznaků nemoci dává do vztahu s ročními obdobími, počasím, věkem a temperamentem. Stáří je nejvíce vystaveno chronickým nemocem, dospívání akutním nemocem: Longis morbis senectus, acutis adulescentia magis patet. Následuje výčet příznivých známek (bona indicia): např. charkter močového zákalu, vývoj průjmu a bolestí břicha se zřetelem k denní době, stěhování vzedmutí břicha shora dolů. Prohlašuje, že červi ve stolici neškodí. Prognosticky nepříznivých známek (mala signa aegrotantium) uvádí rovněž dlouhou řadu: dle polohy nemocného, spánku, podrobně popisuje problémy s dýcháním, silné bušení pulsu, studené končetiny, rudé oči po zvracení, nechutenství po horečce, studený pot, zelené nebo černé zvratky atd.

      Třetí kapitola druhé knihy pojednává i o známkách dlouhého zdraví (de signis longae valetudinis), např. pokud se pot řine jen z hlavy a krku, ale i o známkách smrti (de indiciis mortis): rychlý dech, splasklé spánky (conlapsa tempora), bledost jíž nepředcházel průjem, nechutenství nebo nespavost. V pokrčení kolen lze rozlišit předobraz meningeálních jevů: "Smrt lze oznámit, pokud pacient leží na zádech s pokrčenými koleny" (Eadem mors denuntiatur, ubi aegri supini cubantis genua contracta sunt). Agonální neklid Celsus líčí tak, že nemocný "si odkrývá paže a bérce a zmítá se, ačkoli ony chladnou" (ubi brachia et crura nudat et inaequaliter dispergit, neque iis calor subest).

      Hlava VIII třetí kapitoly obsahuje rozbor jednotlivých systémových i orgánově specifičtějších příznaků a přiřazuje jim prognostickou hodnotu. Jsou to v podstatě krátké poučky, některé jsou ze současného pohledu velmi lapidární (typu "nebude-li pršet, nezmoknem"): "Nepřivede se k životu, kdo byl vyloven z utopení, maje pěnu u úst." (Neque is ad vitam redit, qui ex suspendio spumante ore detractus est).

      Hlava IX popisuje léčbu nemocí (de morborum curationibus). Léčebné metody rozděluje na všeobecné a speciální. Všeobecné jsou přínosné u většiny nemocí, speciální jsou u některých nemocí (communes, quae pluribus opitulantur morbis; propriae, quae singulis).

      V Celsově díle se objevuje i myšlenka úporně se udržující po celý středověk a vedoucí k zdůvodňování široce používaného škodlivého pouštění žilou.

	Omne vero auxilium corporis aut demit aliquam materiam aut adicit,		Nyní každá pomoc tělu buď ubírá nějakou látku nebo jí přidává,
	aut (e)vocat aut reprimit, aut refrigerat aut calefacit,		ať buď vyčerpá nebo potlačuje ji, nebo chladí či ohřívá,
	simulque aut durat aut mollit: quaedam non uno modo tantum sed etiam duobus inter se non contrariis adiuvant.		a to buď tvrdne nebo měkne, nějaký čin, nikoliv pouze v jednom směru, ale i ve dvou směrech, není v rozporu jednoho na straně druhé.
	Demitur materia sanguinis detractione, cucurbitula, deiectione, vomitu, frictione, gestatione omnique exercitatione corporis, abstinentia, sudore;		Látka je stažena pouštěním žilou, baňkováním, klysmaty, zvracením, třením, běháním a tělesným cvičením všeho druhu, půstem, pocením;
	de quibus protinus dicam.		o nichž budu hned mluvit.

      Třetí kniha se soustřeďuje na celkové (systémové) příznaky - hlavně horečnaté stavy, ikterus a další. Podle řeckých autorit rozděluje nemoci na akutní a chronické a popisuje jejich průběh. Horečka je rozdělena na každodenní, třídenní a čtvrtodenní (una cotidiana, altera tertiana, altera quartana est). Horečku doporučuje léčit pocením a klysmaty. Konfrontuje názory lékařských autorit a řeší, kdy ukončit hladovku. Následuje popis dalších postižení těla (alii corporis adfectus). Označení pacientů se příliš nekryje se současnými nozologickými jednotkami:

• srdeční selhání (de cardiacis)
• porucha vědomí (de lethargicis)
• hydrops (de hydropicis)
• paretické onemocnění (de tabe et eius speciebus)
• záchvatové onemocnění (de comitiali morbo)
• lymfedém, elefantiáza (de elephantia)

      V hlavě X třetí knihy jsou popisovány léky podávané při horečkách na bolest hlavy a zánět hrudníku a rovněž suchost a povlak jazyka (remedia in febribus ad capitis dolorem et praecordiorum inflammationem et ariditatem et scabritiem linguae). V této kapitole jsou uvedeny proslulé Celsovy znaky - však v počtu čtyři.

	Notae vero inflammationis sunt quattuor: rubor et tumor cum calore et dolore.		Známky zánětu jsou skutečně čtyři: zarudnutí a otok s teplem a bolestí.
	Quo magis erravit Erasistratus, cum febrem nullam esse sine hac dixit.		V tomto velmi pochybil Erasistratus, když tvrdil, že žádná horečka se neobjeví bez zánětu.
	Ergo si sine inflammatione dolor est, nihil imponendum est: hunc enim statim ipsa febris solvet.		Tedy v případě, že je bolest bez zánětu, nic se nemá přikládat, ježto sama horečka bolest ihned odstraní.
	At si neque inflammatio neque febris sed tantum praecordiorum dolor est, protinus calidis et siccis fomentis uti licet.		Ale v případě, že není přítomen ani zánět, ani horečka, ale jen bolest na hrudi, je přípustné použít horké a suché podněcující/stimulující prostředky.

      Čtvrtá kniha nabízí přehled onemocnění jednotlivých tělesných částí (de humani corporis interioribus sedibus), tradičně od hlavy k patě. V úvodu stručně popíše anatomii útrob. Pak popisuje léčbu nemocí

• vycházejících z hlavy (de curationibus morborum, qui nascuntur a capite) - popisuje nemoci jako kefalaian, ydrokefalon (tj. hydrocefalus) atd.,
• vycházejících z obličeje (de morbo, qui circa faciem nascitur) - např. řecké kynikon spasmon (psí křeč) - podivným pohybem v obličeji (snad léze lícního nervu)
• obrnou jazyka (de resolutione linguae)
• sekrece z nostril a do dýchacích cest (de destillatione ac gravedine) - jeví se jako popis onemocnění horních dýchacích cest a plic, zahrnuje i Hippokratovo označení rýmy - coryza.

      V kapitole VI jsou popsány nemoci krku (de cervicis morbis) - obsahují i popis tetanu: opisthotonu a emprosthotonu. Jiné kapitoly zahrnují nemoci hrdla (de faucium morbis) a pasáže o

• dušnosti (de difficultate spirandi) - asthma, dyspnoia
• vředech v krku (de faucium exulceratione)
• kašli (de tussi)
• hemoptýze (de sanguinis sputo)
• nemocech žaludku (de stomachi morbis)
• pleuritidě (de laterum doloribus, ... pleuriticus a Graecis nominatur)
• pneumonii (de viscerum morbis, et primum de pulmone)
• jaterních nemocech (de hepaticis).

	Alterius quoque visceris morbus, iocineris, aeque modo longus, modo acutus esse consuevit: epatikon Graeci vocant.		Další onemocnění z jiných vnitřností - jater - které je také někdy chronické, někdy akutní, Řekové označují jako hepaticon.
	Dextra parte sub praecordiis vehemens dolor est, idemque ad latus dextrum et ad iugulum umerumque partis eiusdem pervenit: nonnumquam manus quoque dextra torquetur, horror calidus est.		Tam je silná bolest v pravé části pod prekordiem, která se šíří na pravou stranu a k jugulu a rameni téže strany, v té době je tam také bolest v pravé ruce a je horký třes.
	Ubi male est, bilis evomitur; interdum singultus prope strangulat.		V těžkém případě se zvrací žluč, někdy by se pacient málem udusil škytavkou.
	Et haec quidem acuti morbi sunt: longioris vero, ubi suppuratio in iocinere est, dolorque modo finitur, modo intenditur, dextra parte praecordia dura sunt et tument; post cibum maior spiritus difficultas est; accedit maxillarum quaedam resolutio.		Takové jsou příznaky při akutní nemoci, ale v chroničtějším případě, kdy existuje hnisání v játrech, kdy bolest ustoupí nebo naroste, prekordium na pravé straně ztvrdne a oteče, po jídle jsou větší potíže s dýcháním, pak přijde ochabnutí čelistí.
	Ubi inveteravit malum, venter et crura pedesque intumescunt, pectus atque umeri circaque iugulum utrumque extenuatur.		Když nemoc pokročila, břicho a bérce i nohy otečou, hrudník i ramena okolo krku/klíčků vyhubnou.
	Initio sanguinem mittere optimum est: tum venter solvendus est, si non potest aliter, per nigrum veratrum.		Nejlepší je začít pouštěním krve, pak má být střevo naředěno černou čemeřicí, pokud to nejde jinak.
	Inponenda extrinsecus cataplasmata, primum quae reprimant, deinde calida quae diducant, quibus recte iris vel apsinthium adicitur; post haec malagma.		Mají být použity obklady zevně, zaprvé ty, které potlačují, pak teplé, které odvádějí, k nim je vhodné přidat kosatec nebo pelyněk; poté změkčovadla /emoliencia.

Následuje podrobný popis dietních postupů.

      Rozsáhlá pátá kniha je rozdělena do dvou částí, první obsahuje popis různých léčivých přípravků, nejprve rozděluje léky podle účinku, pak důležité lékové formy (klymsata, obklady, pastilky) a různé léčivé látky. Druhá část páté knihy zahrnuje způsoby léčby při pokousání zvířaty a vředových onemocněních, kde se předpokládá hlavní účinek léčiv (na rozdíl od předchozích, kde se očekával efekt diety).

      Systém nemocí podle geneze je jen chabým předobrazem dnešní klasifikace:

	Cum facultates medicamentorum proposuerim, genera, in quibus noxa corpori est, proponam.		Teď, když jsem stanovil vlastnosti léčiv, vysvětlím zdroje, v nichž spočívají poškození těla.
	Ea quinque sunt:		Je jich pět:
	cum quid extrinsecus laesit, ut in vulneribus;		když se něco zvenčí poškozuje, jako je tomu v případě ran;
	cum quid intra se ipsum corruptum est, ut in cancro;		když se něco zevnitř rozleptá, jako v případě nomy;
	cum quid innatum est, ut in vesica calculus;		kdy se něco nového vytvořilo, jako je kámen v močovém měchýři;
	cum quid increvit, ut vena, quae intumescens in varicem convertitur;		když něco naroste, jako když žíla nabobtná a je přeměněna na městek;
	cum quid deest, ut cum curta pars aliqua est.		když existují některé vady, jako když se některá část zkrátí.

      Další kapitola obsahuje pro nás poněkud nesystematický výčet všelijakých lézí

• vnitřní vředy, které se tvoří v různých poškozených částech těla (de interioribus ulceribus, quae aliqua corporum parte corrupta nascuntur)
• karbunkl (de carbunculo)
• karcinom (de carcinomate)
• theriom (de theriomate)
• svatý oheň [buď zoster, nebo erysipel] (de sacro igne)
• nevyléčitelný vřed (de Chironio ulcere)
• vředy vycházející z prostydnutí v nohou a rukou (de ulceribus, quae ex frigore in pedibus et manibus oriuntur)
• vole (de struma)
• nežit (de furunculo)
• uzly (de phymate)
• růže (de phygethlo)
• hlízy (de abscessibus)
• píštěle (de fistulis)
• kožní výrůstky (de acrochordone et thymio et myrmeciis et clavo)
• neštovičky (de pustularum generibus)
• svrab (de scabie)
• chrásty (de impetiginis speciebus)
• pupínky (de papulis)
• vitiligo (de vitiliginis speciebus).

      V šesté knize jsou popsány léčebné postupy u onemocnění jednotlivých částí těla, opět od hlavy k patě, které se léčí převážně chirurgickými metodami.

      Následující knihy se věnují chirurgii. Začíná stručnou historii, pokračuje přehledem chirurgických technik. Poslední osmá kniha pojednává o frakturách, rupturách a luxacích. Zaznamenává smělé a ambiciózní výkony, jako třeba odstranění rozdrcených částí lebky. Začíná přehledem anatomie kostry - o poloze a tvarech kostí celého těla (de positu et figura ossium totius humani corporis). Popisuje léčení pokousaných vzteklým psem (curatio adversus rabiosi canis morsum), uštknutí štírem a kousnutí pavouky (adversus ictum scorpionis et aranei). Uvádí všeobecnou léčbu při otravách - univerzální lék proti všem jedům, buď v jídle, nebo pití obsažených (remedium generale adversus omnia venena vel in cibo vel in potione assumta), speciální antidota proti jedům, zejména proti puchýřníku (specialia remedia adversus quaedam venena et primum adversus cantharidas) nebo proti nejedlým houbám (adversus fungos inutiles).

      Aulus Cornelius Celsus, jako vůbec první autor píšící latinsky o medicíně, nabídl souhrn veškeré tehdejší medicíny a svým dílem získal mimořádně silný vliv.