Kapitoly z pamětí Prof. Kredby

Kapitoly z pamětí Prof. Kredby: 35 let lékařem na infekční skupině a infekční klinice na Bulovce a 25 let učitelem na Lékařské fakultě hygienické Karlovy univerzity. Rukopis 1977

Příspěvek můžete porovnat s jiným zde uveřejněným textem – s útrapami mikrobiologa prof. Tomáška, který za války během svého věznění pracoval v mikrobiologické laboratoři koncentračního tábora Osvětim (Práce mikrobiologa v koncentračním táboře Osvětim).

Okupace a první období po osvobození

      Je velmi těžké po tolika letech psát o činnosti za okupace, protože z bezpečnostních důvodů jsme žádné záznamy nedělali a u „psudonemocných“ držených na infekčním oddělení byly diagnózy v přijímací knize i chorobopisech nesprávné. Pamatuji se jen na některá jména, a to u těch, kteří byli na oddělení delší dobu a šlo o vážnější případy zatčené Gestapem, nebo v roce 1945 těch, jímž hrozil odsun do Terezína, event. do jiného vyhlazovacího tábora. V roce 1943 byl zde držen několik měsíců Hrádek, mladý muž, asi 25 let starý, zatčený pro sabotáž v továrně. Byl u nás hlídán dvěma policisty.

      Nejdéle zde byla držena medička Rohlenová, od dubna 1944 do 17. dubna 1945, kdy jí už nehrozilo nebezpečí ze strany Gestapa a z oddělení utekla. Byla zatčena s ilegální skupinou arch. Drlíka (ten byl odsouzen k trestu smrti, ale přežil a popraven už nebyl). Měla strach, že by nevydržela výslech Gestapa a když ji po zatčení vezli do Peschkova paláce, přeřezala si žiletkou žíly na rukou. Byla ošetřena na naší chirurgii a lékař Dr. Lehraus jí při ošetřování vstříkl do rány hnis z flegmonózního erysipelu, aby se jí rány nehojily. Po tomto zákroku dostala těžkou spálu a byla umístěna u nás na infekčním oddělení, kde ji hlídali dva protektorátní policisté. Aby nemohla být propuštěna, byla „pozitivní“ na Corynebacterium diphtheriae - toxický kmen a pozitivita jí „vydržela“ celý rok. Vznik spály po vstříknutí hnisu byl medicínsky zajímavý. Tehdy se ještě tvrdilo, že spálu a erysipel vyvolávají odlišné typy streptokoků, že jsou streptokoky spálové a erysipelové, a zde byl dán důkaz, že tu záleží na vnímavosti lidského organizmu. Když 17. dubna 1945 z oddělení utekla, měla už informace z Gestapa, že už jich je v Praze méně a mají jiné starosti, tj. pálit archiv v Petschkově paláci a odvézt do Říše, co zde nakradli. Po útěku se skrývala v Praze, pak se přihlásila jako sestra do Terezína a málem umřela na skvrnitý tyfus.

      Na podzim 1944 byl zatčen Kotýnek, hoteliér odněkud z Jílového. Byl zatčen pro šmelinu, při prohlídce však u něj našli schované lovecké zbraně a za to byl trest smrti. Ten byl u nás držen až do konce dubna, kdy už se mohl vrátit domů. v lednu 1945 byl přijat nynější národní umělec Šmeral (vlastním jménem Šmejral), který při postupu Rudé armády uprchl z koncentračního tábora někde v Polsku a skrýval se v Praze. Kartáčem si udělal vyrážku a známým lékařem byl poslán na infekci jako spála. Byl přijat ke mně na oddělení a druhý den jsem do chorobopisu zapsal „vzorný nález“ pro typickou spálu i s nekrotickou angínou a výrazným exantémem po celém těle. Jeho pobyt byl pojištěn tím, že až do 30. dubna 1945 byl stále pozitivní nosič toxického kmene Corynebacterium diphtheriae. Dlouhodobě byl u nás držen i spisovatel Pavel Eisner, dále pak paní Lukášová, židovka, manželka prof. Lukáše, která měla být odsunuta do Terezína. Kratší dobu byli zde drženi další, jimž hrozil odsun do Terezína, jako spály nebo záškrty byly zde drženy děti Dr. Pohla, a pak i sám otec. Děti Dr. Neumana, Dr. Pasterňáka a v kritickém období i jejich otec a další a další. Kolik jich bylo, se už dnes nedá říci. Ale bylo jich hodně. Ze 240 nemocných, kteří v březnu a dubnu 1945 na oddělení leželi, tvořili tito psudonemocní čtvrtinu. 30. dubna 1945 jsme propustili 39 nemocných a kolik z nich byli tito, se nedá říci. Jména už nic neřeknou.

      Vězně jsme zde drželi s Dr. Škovránkovou a pomocí Dr. Škovránka, dnešního hlavního hygienika, který pracoval na bakteriologii, a když bylo potřeba, poslal pozitivní výsledky. Částečně byl zapojen i ordinář Dr. Hásek a vše se dělalo s tichým souhlasem doc. Procházky, který o tom věděl a nesl největší odpovědnost. Jednou mi říkal: „Kdyby spadl meteor, tak Kredba z něho izoluje bacily záškrtu a bude ho na infekci držet.“ Držet dlouhodobě prakticky zdravé lidi jako nemocné nebylo snadné, Němci úředně neuznávali bakteriologické nálezy Dr. Škovránka, pro ně byl úřední doklad nález ze Státního zdravotního ústavu. Zde pracoval v difterické laboratoři medik Emberger, nynější náš docent, takže některé výsledky byly od něho posílány už pozitivní. Většinou jsme odběry do SZÚ odebírali my s Dr. Škovránkovou, takže stačilo zaměnit materiál. Horší bylo, když odběry dělal sám ordinář. Pak bylo nutné vyměnit výsledky. Státní zdravotní ústav zasílal výsledky tak, že byly psány na úzkých proužcích papíru, bez jména, jen s číslem. Pověřená sestra proužky rozstříhala a do chorobopisu nalepila. Musel jsem hlídat, kdy je nalepí, a ještě než lep zaschl, odlepit je a vyměnit. Každý večer jsem své „svěřence“ obcházel a oznamoval jim, co je nového na frontách, co hlásily Londýn a Moskva. Rozhlas jsme chodili poslouchat ke Škovránkům, kteří neměli vykuchané rádio a měli velmi dobrý poslech.

      Všechno toto bylo umožněno tím, že Němci se báli infekce. Nejen, že nikdo z Gestapa na pavilón nevkročil a vězně u nás hlídali naši policisté, ale nikdy se k nám nepřišel podívat ani fyzik Dr. Kindermann. Jako obyčejný, neznámý sekundář jsem byl nenápadný, mluvili jsme o chráněncích jen se Škovránkovými, jinak s nikým, ani ordináři. Myslel jsem, že to nikdo neví, proto mne překvapilo, když „za tyto zásluhy“ – jak bylo řečeno – jsem byl v revolučních dnech jmenován do Revoluční závodní rady a později při řádných volbách do Výboru ROH. Ještě více mne udivilo, když ještě po třech letech – v listopadu 1948 – při stranické prověrce Dr. Jurkovič, jako instruktor pro plenární schůzi KSČ toto znovu připomněl a zdůrazňoval, že jsem byl nejstatečnější z lékařů na Bulovce, že jsem opakovaně dával hlavu na špalek, když jsem na infekci držel komunisty atd. Pro mne a manžele Škovránkovy to byla samozřejmost, nic jsme neočekávali, dokonce ani nějakou vděčnost od svých svěřenců, i když slibovali vděčnost až do smrti. Skutečnost byla prozaická, Rohlenová, když se po skvrnivce uzdravila, se přišla alespoň rozloučit. Přinesla mi k vyplnění přihlášku a dotazník o činnosti v odboji do Svazu národní revoluce. Tiskopisy mám ještě doma, nevyplnil jsem je a nepřihlásil se. Spolek se mi nezdál, bylo tam moc národních socialistů a neměl jsem k tomu důvěru. Rohlenová pak přišla ještě jednou, když pokračovala ve studiu medicíny, tehdy si přišla vypůjčit anatomie a anatomické atlasy a víc se už neobjevila a knihy nevrátila. A ostatní si ani nevzpomněli. Jo, přece jen – volal Šmeral a chtěl, abych mu dal originální šaty, vlastně hadry koncentráčníků pro divadlo, a byl hrozně zklamán a otráven, že jsme je hned, když jsme je z nemocných svlékli, na stráni spálili. Před asi 15 lety byl v nějakém ženském časopise rozhovor se Šmeralem, kde vzpomínal na pobyt na infekci, na mne si už nevzpomněl, a když jsem mu napsal vzpomínku, tak ani neodpověděl. Inu, to už nebyl ukrývaný koncentráčník, ale velký pán, národní umělec. Ale to je přirozený běh života, na všechno se rychle zapomíná a vděčnost rychle vyprchá.

      Ke konci války místo očekávané velké epidemie různých nemocí se počet nemocných snížil, nemocní, pokud to bylo jen trochu možné, se léčili doma. V dubnu 1945 byly všechny pobočky zavřeny a stav na Bulovce, jak jsem už uvedl, byl kolem 240 a zbylo zde jen 9 lékařů, z nichž 2 byli ordináři, a 57 sester.

      První případy skvrnitého tyfu jsme léčili v roce 1943. Byli to cikáni. Byli umístěni do Domečku. Ošetřující lékař a sestry byli vybíráni, lékařka se dobrovolně přihlásila a sestry byly losovány. Aby byli chráněni, dostali sérum od jednoho rekonvalescenta, chránili se kombinézou a maskou. Stejně tak i docent Procházka. A pak v roce 1945 se valily proudy nemocných skvrnivkou, ošetřovali jsme je v normální uniformě, chodili od nich do bytu, kde jsme měli rodiny. Jak je všechno relativní, v roce 1943 skvrnivka – hrůza, losování jako odsouzenců k smrti, ochrana před vší a za dva roky je všichni ošetřovali jako běžnou nemoc.

      V dubnu 1945 jsme už věděli, že skvrnivka je v koncentračním táboře v Terezíně, byla také u nás správně diagnostikována u nemocných poslaných z pankrácké věznice, kam byla zavlečena z Terezína. Čekali jsem, že budeme ošetřovat nemocné z Terezína, a proto jsme se připravovali. Doc. Procházka chystal zásoby léků a jídla, pokud bylo možno je sehnat, bylo připraveno odvšivování na Domečku, byly připraveny slamníky a prádlo. Jak byl doc. Procházka prozíravý, vše se nám hodilo a bylo plně využito.

      Příliv nemocných začal dříve než skončila válka a nebyli to nemocní z Terezína. v neděli 30. dubna 1945 ohlásil fyzik Kindermann příjem asi 15 těžších nemocných z transportu vězňů, převážených před postupující Rudou armádou ze severu na jih do Rakouska. Transport smrti zastavil na nádraží v Bubnech a odtud mělo být transportováno 15 vězňů k nám. v 19 hodin začali naši dezinfektoři z dezinfekční stanice a chlapci od protiletecké obrany vozit nemocné. Místo sanitek vzali autobus a vozili a vozili až do půl jedenácté, kdy byla zavírací hodina, protože bylo v Praze vyhlášeno stanné právo. Místo ohlášených 15 jich tu ten večer přivezli 384. Přísun pokračoval v dalších dnech. Byli to nemocní z tohoto transportu, které si vzali domů a ukryli obyvatelé v sousedství nádraží, takže za 5 dnů jsme přijali z transportu 613 nemocných skvrnivkou, tyfem, dyzentérií, pneumonií, flegmónami po zranění a průstřelech, ale i zdravých, ovšem relativně, protože všichni byli hladověním a útrapami zbědovaní. Oddělení na suterénu a prvním poschodí infekčního pavilónu byla upravena tak, že lůžka byla vystěhována a na podlahu byly položeny slamníky, jeden vedle druhého, aby se jich co nejvíce vešlo. Odvšivování dělali sanitáři na Domečku, šaty nemocných byly hned páleny. Bylo otevřeno oddělení v Karlíně, kam bylo přijato 100 nemocných z transportu. Byl jsem poslán na službu do Karlína a zde se sestrou Vopatovou a s dvěma žákyněmi ze školy jsme celou noc koupali, odvšivovali, já jsem je prohlížel a poskytl první lékařskou pomoc všem. Byly připraveny další pobočky, v Salmovské ulici a na Karlově, a to vše jsme museli obhospodařit z personálního zdroje infekčního pavilónu. Byl to otřesný pohled na kachektické, zubožené lidi, řadu dní byli na cestě v otevřených vagónech, ve stoje a bez jídla. Po cestě, když vlak zastavil, slézali z vagónů a jedli vyrážející trávu. Esesmani, kteří je hlídali, když slézali, ještě v Litoměřicích po nich stříleli. Transport do Rakouska nedojel, v Bubnech na nádraží zmizel a ztratili se i jeho strážci.

Revoluční dny

      V revolučních dnech příliv nemocných ustal, ale bylo nutné ošetřit raněné z barikád. Tehdy doc. Procházka nechal vyklidit jedno oddělení na staré infekci a po dobu bojů byli na našich sálech Dr. Hruškou, Doc. Procházkou a dalšími lékaři ošetřováni ranění. Když Rudá armáda zlikvidovala Němce v Praze, příval nemocných z koncentračních táborů pokračoval. V revolučních dnech se bojovalo kolem nemocnice i v jejím areálu, bojovalo se o přechod přes barikády na Trojském mostě a o kopec u hřbitova. Nemocnice byla obsazena vojsky SS a ti ze střechy plicního pavilónu stříleli po každém, kdo se objevil na cestách v nemocnici, stříleli i po našem personálu, když šel po ochozech infekčního pavilónu. Museli jsme nechat zatemněno a otevřít přepážky mezi boxy a chodit vnitřkem bez ohledu na izolaci nákaz. Vojáci stříleli i po nemocničních vozech, dopravujících jídlo, takže zásobování se mohlo dít jen v noci. Tehdy se ukázala prozíravost doc. Procházky, když jsme mohli vytáhnout ukryté zásoby a živit nemocné i personál ze zásob. Ještě jednu velkou zásluhu mělo infekční oddělení v revolučních dnech. Zcela selhala transfuzní stanice na oddělení doc. Foita a zásobování chirurgie i celé nemocnice krví ještě řadu dní po osvobození převzala malá transfuzní stanice na infekci. Na výzvu našeho rozhlasu přicházely stovky obyvatel Libně darovat krev, ale museli chodit v noci, protože ve dne po nich esesmani z TBC pavilónu stříleli a dva dárce zranili. Ve dne jsme ošetřovali nemocné a v noci odebírali krev do konzerv. Nikdo neví, že doc. Procházka byl první u nás, kdo zavedl rutinní používání konzervované krve už v roce 1940, hned po otevření nového pavilónu. Krevní místnost byla v 1. patře, kde je nyní část virologického oddělení.

      Když jsme v časných ranních hodinách 9. května u Vychovatelny uvítali tanky Rudé armády, vrátili jsme se opět ke své práci. Znovu začal příliv nemocných z koncentračních táborů a trval až do srpna. Tak se stalo, že oddělení, které před 30. dubnem mělo jen 240 nemocných, stalo se oddělení s obložností 1200 pacientů a na vše bylo jen sedm lékařů a dva ordináři. V transportu smrti byl Dr. Jurkovič a ten, když se zotavil, zůstal na infekci a zapojil se do práce jako sekundární lékař. V srpnu pak přibyla Dr. Traplová. Ze svého kmenového stavu jsme museli obsadit službami všechny nově otevřené filiálky. Zdraví vězňové, když se zotavili, byli odsunováni do škol, jak už bylo uvedeno za začátku, nemocní s tuberkulózou byli soustředěni v pobočce na Karlově. Sem přešel jako lékař z plicního Dr. Brandfeld a zde v srpnu na tuberkulózu zemřel.

      Celkem bylo na infekční skupině léčeno přes 3000 vězňů jedenácti národností z nejrůznějších koncentračních táborů. Byli to osvobození vězňové ze známých i méně známých koncentračních táborů, z Terezína, Ravensbrücku, Mauthausenu, Oranienburgu, Dachau, Lipska, Helle, Litoměřic, Brněnce, Osvětimi, Buchenwaldu, Bochumu a dalších. Byli to Češi, Slováci, Poláci, Srbové, Bulhaři, Řekové, Rusové, Francouzi, Španělé, Holanďané a Belgičané. Byla s nimi těžká domluva, zvláště když měli horečku a blouznili. Vzpomínám si na jednu příhodu, jak jsme se sestrou Částkovou přijímali na suterénu Holanďana a nemohli se s ním domluvit, ani jak se jmenuje a odkud je. Když jsme tak bezradně u něho seděli na slamníku, každý z jedné strany, vyprávěl jsme jí historku ze Švejka, jak se převlékl do ruské uniformy, aby ji vyzkoušel, a byl rakouským vojskem zajat a putoval se zajatci. Feldvébl mu dal za úkol sepsat zajaté Tatary a on se samozřejmě s nimi nemohl domluvit. Tak nějaké ty zvuky, které vydávali, zapisoval jako jména. My, že jsme teď v podobné situaci, také se nemůžeme dorozumět. Rozesmáli jsme se tak, až jsme slzeli, a ustrašený Holanďan se začal smát také, pookřál a už jsme se s ním domluvili.

      V celku bylo na infekčním oddělení léčeno 986 nemocných se sérologicky prokázanou skvrnivkou (s pozitivní Weilovou-Felixovou reakcí), 376 s břišním tyfem, 117 s dyzentérií. U ostatních vězňů šlo o pneumonie, tuberkulózu, flegmóny, neošetřená střelná a jiná poranění apod. Tehdy jsme neměli žádné kauzální léky na skvrnivku, tyfus, dyzentérii, blahodárně u kachektických nemocných působily transfuze plné krve. A té jsme měli stále dostatek. I když nás bylo na léčení a ošetřování málo, zachránili jsme mnoho set nemocných, letalita přes tak těžký stav nemocných byla nízká, u skvrnitého tyfu 8 %, u břišního tyfu 15 % a nejhorší prognózu měla dyzentérie s letalitou až přes 50 %. Od nemocných skvrnivkou se nakazily dvě sestry, ale nemoc u nich proběhla dobře, z lékařů se nenakazil nikdo, i když každý z nás si přinesl nahoru do bytu nějakou tu infikovanou veš. Po proběhlé inkubační době jsme měli i několik nemocných skvrnivkou z civilního obyvatelstva v okolí nádraží v Bubnech, z rodin, které si vzaly domů některého vězně z transportu smrti. I u těchto nemocných byl průběh benigní.

      Vedle příjmů vězňů z koncentračních táborů začal i zvýšený přísun nemocných s běžnými nemocemi z Prahy, stoupl počet případů záškrtu, spály, tyfu a jak se blížilo léto, rozběhla se epidemie dětské obrny. Nápor těžkých nemocných jsme zvládli jedině proto, že celý kolektiv infekčního oddělení pracoval bez volna a bez vystřídání, spalo se 3-4 hodiny denně, ve dne nebo v noci a dovolené se začaly vybírat až koncem srpna a v září, kdy už se provoz vrátil do normálních kolejí, jen na nemocné z Prahy. Nespravedlivé bylo, že kolektivu infekčního oddělení, který vykonal tolik práce, nikdo ani nepoděkoval, zatímco práce v Terezíně, jistě za horších podmínek, byla a je znovu a znovu připomínána. O naší práci nikdo ani nevěděl a pak už upadla zcela v zapomenutí. Byla to vina Doc. Procházky. Nejdříve chtěl udělat přednáškový večer ve Spolku českých lékařů a přednášky publikovat. Udělal jsem výpisky z chorobopisů skvrnivek, tyfů, připravil přednášky a publikace, ale nic z toho se neuskutečnilo. Touto kapitolou o činnosti za okupace a v revolučních a porevolučních dnech, alespoň nyní dodatečně po mnoha letech připomínám nezměrnou práci kolektivu a děkuji mu za záchranu mnoha set těžce nemocných.

Jak jsem těchto 35 let prožil a přežil

      Na infekční oddělení, nebo lépe infekční skupinu, jsem nastoupil 17. srpna 1942 po téměř pětiletém působení na dětské klinice prof. Brdlíka. Nastoupil jsem na 2. patře východě, na oddělení diftérií a hned za měsíc jsem záškrtem onemocněl. Krásné bylo, že jsem poprvé dostal plat, i když to bylo jen 1400 K, měl jsem byt, pokoj č. 802 na osmém poschodí „mrakodrapu“ a velkým kladem byly i potravinové lístky pro těžce pracující. Na dětské klinice jsem působil jako externí lékař, pak demonstrátor a od roku 1941 nehonorovaný asistent.

      Doc. Procházku jsem znal od roku 1939, protože jsem mu dvakrát týdně, v úterý a pátek, pomáhal v laboratoři v dětské nemocnici při vyšetřování BWR. Přesto jsem těžko přivykal „vojenskému“ režimu, který na infekčním oddělení vládl. Byl to markantní rozdíl od vlídného, přátelského prostředí na dětské klinice, kde Prof. Brdlík vyslechl názor všech, hovořil s lékaři jako svými kolegy, a to i s těmi nejmladšími. V roce 1942 nás lékařů bylo na infekci ještě dost – pracovalo nás tu 25. Zajímavé je dnes srovnání, jak jednoduché bylo přijetí lékaře. Když už pro mne byla práce na dětské klinice „nebezpečná“, hrozil překlad do Říše, stačilo jen, když jsem o wassermanech řekl docentu Procházkovi, že bych chtěl jít k němu na Bulovku. Docent vytáhl z kapsy blok receptů, na jeden napsal pro pana Vorla v osobním oddělení na Bulovce, že doporučuje mé přijetí. Recept jsem odevzdal v osobním oddělení panu Vorlovi, ten si sedl k psacímu stroji, vyplnil evidenční kartu, zajistil příděl potravinových lístků pro těžce pracující, zajistil výdej služební uniformy a byl jsem přijat. Na oddělení mi pak vrchní sestra přidělila byt a 17. srpna jsem nastoupil a seznamoval se s prací na oddělení. Nikdo mi nic neřekl, z chorobopisů jsme vyčetl, co se vypisuje, co ordinuje, jak se přijímá, co se vyplňuje při příjmu, jak se v krevní místnosti z lednice vezme krev na transfuzi apod. V noci při zatemnění jsem na oddělení netrefil. Domníval jsem se, že nastupuji na půl roku, maximálně jeden rok, že zatím válka skončí a já se vrátím před odchodem do praxe zpět na dětskou kliniku. A ve skutečnosti se půlroční pobyt protáhl na 35 let a ještě neskončil.

      V roce 1943 došlo k restrikci lékařů na německý plán, jeden lékař na 90 lůžek, takže v roce 1945, jak jsem již uvedl, zde zbylo 7 lékařů, dva ordináři a přednosta. Lékař z Bulovky musel každý den chodit sloužit do poboček, do Salmovské a na Karlov, eventuálně i do Karlína, takže to znamenalo službu obden, optimálně každý třetí den. Stav se nezlepšil ani po osvobození, lékařů bylo málo, a těm, co nově promovali, se na infekci nechtělo. Infekce nebyla atraktivní a perspektivní obor. Nedostatek lékařů se vlekl až asi do roku 1954. V únoru 1946 jsem se stal jedním ze tří tzv. ordinářů, a to znamenalo službu každý třetí den a během dovolené nebo nemoci některého z nich každý druhý den. Rekord byl, když jsem sloužil sám jako ordinář 10 dnů. V roce 1943 mne docent pověřil výukou v ošetřovatelské škole na Bulovce, po válce na Košince. Zde jsem vyučoval dětské, kojenecké a infekci, učil jsem i v půlročních kursech pro pomocné sestry, protože diplomovaných sester bylo minimálně a byl jsem pověřen výukou dětského, kojeneckého a infekčního lékařství i ve škole pro sociální pracovnice na Vinohradech. V roce 1947 jsem měl podle zápisů 147 nočních služeb, v roce 1950 136 atd.

      V roce 1945 jsem začal vědecky pracovat a publikovat, psát referáty pro Praktického lékaře, Časopis lékařů českých, Pediatrických listů, později pro Referátový výběr z chorob infekčních (z literatury ruské, německé, francouzské, anglické, americké atd.).

      Práce na infekčním oddělení a klinice byla vždy velmi těžká a je dosud. Přísun nemocných se mění podle epidemiologické situace, jednou je nemocných málo, a hned další období je jich tolik, že je nutné předčasně propouštět. Vedle mimořádné situace od 30. dubna 1945 do srpna 1945 byly obvyklé epidemie spály a záškrtu v zimních měsících, od roku 1950 epidemie virové hepatitidy, v letních měsících epidemie poliomyelitidy. Byla řada menších epidemií břišního tyfu, od roku 1947 do roku 1955 pertuse, v dalších letech morbil a v posledních letech parotitidy. U pertuse, morbil, parotitidy šlo o případy s komplikacemi, tedy případy těžké. Provoz je stižen tím, že jsou přijímáni nemocní různého věku, od novorozenců až po staré lidi, byli přijímáni nemocní asi s dvaceti různými nemocemi, nemocní s neinfekčními nemocemi, ale i v inkubační době nějaké nemoci, do toho nemocný s variolou nebo s podezřením na variolu, s podezřením na choleru atd.

      Mně osobně deset let ztrpčovalo život, že za tu nezměrnou dřinu jsem měl jako odměnu to, že mě stále někdo někam posílal, a dodnes je mi záhadou, proč z celé Bulovky jsem byl vybírán vždy jenom já. Už v roce 1943 mě fyzik Dr. Kindermann posílal do Krče, v roce 1944 ředitel Dr. Lang mne překládal k sobě na plicní oddělení, a když jsem odmítl, tak mi hrozil, že půjdu z Bulovky. V roce 1945 mě opět Kindermann posílal do Jičína do provizorní nemocnice pro Hitlerjugend, pak v lednu 1945 do Brugu nad Leitou na zákopy před Vídní, v dubnu 1945 mne komandoval převzít v Praze II dětskou ordinaci pro Dr. Vysokém. A po válce to pokračovalo. Tehdy mě náměstek ministra Dr. Kriegl posílal na primářské místo na dětské oddělení v Plané u Mariánských Lázní, pak na primářské místo na dětském oddělení v Liberci. Vždy musel přijít z Bulovky tip na mě a bohužel za vším vždy stál Doc. a Prof. Procházka. V dalších letech jsem měl jít na infekční oddělení do Českých Budějovic a pak do Tábora, a tak to šlo stále.

      Byla to svízelná situace, léta utíkala a stále jsem byl jen sekundární lékař s dekretem prodlouženým vždy jen na rok. Chtěl jsem alespoň místo úředně stanoveného zástupce přednosty, když už jsem oboru věnoval kus života, a nebýt stále jen sekundářem a pseudoordinářem, určeným jen přednostou s platností ze dne na den. Od roku 1948 mne opakovaně chtěl habilitovat Prof. Brdlík z dětského lékařství, ale já jsem pediatrii už šest let nedělal, publikoval jsem jen z infekce, a to mne mohl habilitovat jen Prof. Procházka, ale ten odmítl.

      S Prof. Procházkou jsem od roku 1939 byl ve velmi dobrém vztahu, nikdy jsem s ním neměl žádné nedorozumění, nikdy jsem mu neublížil, právě naopak, když na Bulovce v letech 1945 a 1948 byla tendence, aby odešel jako asociál, postavil jsem se za něho u ředitele i v organizaci KSČ a vyzvedl jeho zásluhy, takže zůstal na místě. Byl to podivný člověk, tvrdý k sobě, k rodině i k spolupracovníkům. Byl z generace šéfů, kteří nesnesli vedle sebe nikoho, kdo by jim podle jejich mínění mohl nějak konkurovat. U něho byl nepsaný zákon, že lékaři na infekci mohli být jen půl roku a jen jeden z nich, který ho zastupoval, mohl pobýt jeden rok a pak museli pryč. Toto padlo až v letech 1942-43, kdy se lékaři nemohli střídat, protože je distribuoval městský fyzik. Bylo pro mne nepochopitelné, že je ke mně tak bezohledný, že se mě chce za každou cenu zbavit. Stačila jen zmínka o tom, že bych chtěl už nějakou jistotu, definitivu, jako jeho zástupce, aby se rozčílil, že se rozplakal, a prohlásil, že nepotřebuje žádného primáře ani zástupce a že na všechno stačí sám. V roce 1949 přišel ředitel Dr. Eineigl s návrhem na rozdělení infekce na dva primariáty. Prof. Procházka obcházel známé, Dr. Kriegla, Dr. Sommera a další a vždy se mu podařilo realizaci návrhu oddálit až do 16. 5. 1951, kdy byl vypsán konkurz. Nepochopitelný byl pro mě i jeho postup při zřizování nové fakulty – Lékařské fakulty hygienické. Náhodou jsem byl u něho přítomen, když volal Doc. Raška, který byl v té době pověřen založením fakulty. Raška se ho ptal, zda by šel jako učitel na tuto novou fakultu, a Procházka ihned souhlasil. Když mu Raška dal podmínku, že se vzdá učitelského místa na Fakultě dětského lékařství a Fakultě všeobecného lékařství, tak odmítl a učitelem LFH jsem se stal já. Takové sobectví jsem nikdy nemohl pochopit. Prof. Procházka nikdy nikoho nenechal habilitovat a v současné době jsou na infekční klinice tři profesoři, primářka, sedm docentů a úkolů pro všechny je tolik, že všichni mají co dělat.

     
Zdroj: Kredba V. 35 let lékařem na infekční skupině a infekční klinice na Bulovce a 25 let učitelem na Lékařské fakultě hygienické Karlovy univerzity. Rukopis 1977