Úvodní stránka

Mezi malomocnými

Kapitola o návštěvě leprosaria Santa Isabel v Paraguayi z knihy Tam za řekou je Argentina cestovatelů J. Hanzelky a M. Zikmunda k připomenutí úžasných stých narozenin jednoho z autorů, ing. Miroslava Zikmunda, 12. 2. 2019

      „V Sapucayi na nádraží budou na nás čekat s třemi koňmi,” poznamenal Frederico Rios a podíval se na zápěstí. „Za hodinu můžeme být na místě.”
      Telegrafní sloupy letěly nazad a slunce, které pronikalo napůl spuštěnou žaluzií v okně, narýsovalo pohyblivý žebřík světlých příček na lékařově tváři. Byl ještě mladý; ne víc než pětatřicet let.
      „A jak jste vlastně přišli na myšlenku navštívit zrovna tábor malomocných? Novináři přece raději píší o návštěvách velkých státníků nebo třeba o býčích zápasech než o takových nezajímavých záležitostech, jako je lidské utrpení.”
      „Nehledáme senzace, doktore, dobře víte, že s sebou vezeme filmovou kameru. A její objektivy vidí víc než dva páry očí. Ostatně, sám jste říkal, že návštěva není nebezpečná...”
      „Dobrá, dobrá, souhlasím, i když s výhradou. Jenom mne překvapilo, že vám na ředitelství Servicio Interamericano dali povolení k prohlídce. Patrně nevíte, že kromě dvou Severoameričanů jste první novináři, kteří od založení tábora vstoupí dovnitř.”
      „A co paraguayští novináři?” Doktor Rios se na okamžik odmlčel; bylo vidět, že váhá s odpovědí.
      „Tvořili jsme z ničeho. Uvidíte sami, že ještě dnes, kdy až se poměry hodně zlepšily, není v leprosariu všechno takové, jak by si pacienti zasloužili. Správa proto zásadně odmítala přístup našim novinářům, aby nemohli návštěv zneužít k politikaření.”
      Světelný žebřík příček na lékařově tváři se zavlnil a po chvíli se znovu ustálil.
      „A teď nám, doktore, dovolte podobnou otázku, jakou jste nám před chvílí sám položil. Proč jste si vybral tak neobvyklý obor lékařství? Mohl jste být třeba praktickým lékařem někde na venkově nebo v Asunciónu a mít, řekněme, bezpečnější život.”
      Pozorovali jsme upřeně Riosovu tvář. Byla v té chvíli nehybná, jako vytesána z kamene. Zdálo se, že se Rios přes svých pětatřicet let nedovede smát.
      „Víte, co je to lepra? V Paraguayi máme podle odhadu na 120 000 malomocných. V sousední Brazílii je jich přes půl milionu. Lidstvo chodí kolem lepry přes tři tisíciletí a podnes si s mnoha jejími problémy neví rady. Lepra je druhá rakovina. Spí, číhá, odpočívá a pak z ničeho nic propukne. Někdy za tři měsíce, někdy za dvacet let. Proti takové záludnosti je jedinou zbraní systematické, dlouholeté studium. Jednou přece musí přijít nějaký Pasteur nebo Koch, který rozerve gordický uzel lepry ...!”
      Rios, pojednou vzrušený a rychle mluvící, vstal a prudkým pohybem vytáhl žaluzii v okně, jako by dychtil po slunci.
      „Tohle všechno se mi tisíckrát honilo hlavou, když jsem studoval medicínu v Asunciónu a pak v Montevideu a v Riu. Proto jsem si zvolil obor tropické dermatologie. Sedm let se věnuji výhradně studiu lepry a pořád nejsem spokojen. Víte, k čemu přirovnal lepru jeden z jejich největších znalců? K automobilu, který jede z prudkého svahu nad propasti. Skončí vždy tragicky, když nemá brzdy. Ale dobrými brzdami se dá zpomalit a dokonce zastavit. A zpáteční rychlostí se dá vrátit od kritické čáry, za níž je, chcete-li, onen svět. Nestačí vynález brzd při léčení malomocenství. Je třeba té zpáteční rychlosti, která znamená návrat ke zdraví, návrat k žití.”

Nešťastné „ale”

      Rychlíková souprava zmizela za vysokými eukalypty a stanička opět ztichla. Pedro, mladý bosý Paraguayec, vzal kufřík z rukou doktora Riose a ukázal směrem k nedalekému plotu, u něhož stáli přivázáni tři koně.
      Sapucay.
      Na této stanici vystupovala většina těch, kdo se pak vydali na dvanáctikilometrovou cestu vonnými lučinami, kvetoucím stromovím a ševelícím lesem. Zmizeli kdesi daleko v táboře za horami, odkud se lidé tak zřídka vracejí. Přicházeli dobrovolně, s vírou v zastavení svého rozjetého vozíčku; byli sem přiváděni násilím, jako vzpouzející se stvoření, která cítí konec a chtějí ještě užít posledních radostí života.
      Sapucay. Několik úhledných vilek po pravé straně trati, hromady železničních pražců, malé nástupiště, přesně takové jako sta jiných, a ocelové koleje. Kdopak z cestujících mezinárodního rychlíku na trati Asunción-Buenos Aires si uvědomí při pohledu na tohle kamenité nástupiště, jací lidé po něm chodili...?
      „Tady je pošta, doktore,” přiběhl náš nový průvodce Pedro od dvoukolky, do níž vyložili několik balíků.
      Rios vzal svazek dopisů a novin a zastrčil je do kožené brašny za sedlem.
      „To je pošta pro pacienty. Uvidíte, jak nedočkavě ji budou brát do rukou. Snad málo lidí na světě se na tenhle popsaný a potištěný papír těší víc než lidé v Santa Isabel. Je to jejich jediné pojítko s živým světem.”
      Dřevěný most zaduněl pod koňskými kopyty a stromy se daly zvolna na ústup. Horský hřeben, který od Ypacaray vytrvale sledoval železniční trať, se pomalu svažoval do zelených pastvin rozbíhajících se až k obzoru. Osamělé stavení se vylouplo ze stínu stromů, hlouček dětí se zastavil uprostřed hry, aby se ohlédl za třemi jezdci a pěším chodcem, na něhož se už koně nedostalo. Zvířata zvyklá na tuto cestu šla sama a opatrné se vyhýbala velkým balvanům.
      „V severní Africe jste se nikdy nesetkali s táborem malomocných?” otočil se z čista jasna doktor Rios, který jel vpředu.
      Dojeli jsme ho a připojili se po bok. Ani malebný hájek, do něhož jsme právě vjížděli, ho nedovedl oprostit od myšlenek na jeho povolání.
      „Ne. Jen v Egyptě nám vyprávěli o leprosariu kdesi v poušti, ale nebylo tehdy dost času...”
      „... vidíte, Egypt!” vskočil do věty Rios. „Právě Blízký východ byl odrazovým můstkem, z něhož lepra přeskočila do Evropy. Do Itálie, do Španělska, do Portugalska. Ale hlavním ohniskem byl a dodnes je Dálný východ. Indie, Malajsko, Filipíny, Japonsko, Čína. Z našeho kontinentu je hodně postiženo Mexiko, Střední Amerika a severní oblasti Jižní Ameriky. Přes Brazílii se lepra dostala až do Paraguaye a částečně i do Argentiny.”
      „Doktore, můžete nám ještě říci něco o průvodních zjevech a původu malomocenství? V táboře na to sotva bude čas.”
      „Jistě. Jenže o původu nemoci se toho ještě mnoho neví. Většina lékařských pozorování a domněnek se shoduje v tom, že do lidského organismu se infekce dostává ústy a dýchacím ústrojím. Bakterie, které objevil roku 1873 Hansen, se zachycují na nosní sliznici. Proto se také nálezy provádějí většinou rozborem hlenu z nosní sliznice. Ze své dlouholeté praxe mohu tvrdit, že se nemoc většinou přenáší pravidelným a dlouhotrvajícím stykem. Ale...”
      A právě tady je to nešťastné „ale”. Slepá ulička, devětadevadesátá neznámá ze spletité rovnice, kličkující labyrintem nekonečných proč.
      Původně se lepra přičítala požívání zkažených ryb. Tahle domněnka padla, když se zjistilo, že výskyt malomocenství lze pozorovat i v tropických a subtropických pásmech a zejména tam, kde je zvlášť vlhko. Leprolog Rogers vyslovil domněnku, že vnikání nákazy do lidského těla umožňují právě nesčetné drobné ranky způsobené bodnutím komárů. Roku 1862 přijala Královská lékařská společnost v Londýně oficiálně teorii o dědičnosti malomocenství, což způsobilo zrušení leprosarií a vzápětí povážlivé rozšíření lepry v řadě oblastí. Teprve o několik desetiletí později vyvrátil tuto domněnku doktor Rodriguez, když v největším leprosariu na světě – na filipínském ostrově Culion* – nezjistil ani jediný případ z 871 dětí narozených z malomocných rodičů. Co teď?
     
* Asi 60 km od s.-v. cípu ostrova Palawan, v souostroví Calamian
 
      Na témž Culionu vyšetřil doktor Denney 10 000 malomocných a dospěl k tomuto výsledku: 35 % pacientů byli sourozenci, 27 % bratranci nebo sestřenice, 11 % dětí malomocných. Pouhé jedno procento představovaly manželky leprosních pacientů. Tahle statistika na jedné straně potvrzovala názor lékařů, že lepra se přenáší dlouhým a pravidelným soužitím s nemocným. Dokazovalo to neobyčejně vysoké procento sourozenců, bratranců a sestřenic. Ale: což tuto domněnku nevyvracel současně důkaz onoho jednoho procenta, kdy šlo o nejtěsnější manželské soužití? Leprolog Rogers positivně dokázal tři případy mužů, kteří v době dvou let byli nakaženi jedinou souloží s malomocnou ženou. A hned další ale: tentýž Rogers vyšetřoval ženu, která žila se svým malomocným manželem sedmnáct let a neměla při tom ani nejmenšího náznaku choroby.
      Tahle nevypočitatelnost a zákeřnost způsobila, že u celé řady asijských národů je lepra opředena sítí pověr. Jednou z nich je přesvědčení, že nemocný se své hrozné choroby může zbavit jen „jejím odevzdáním” při pohlavním styku.
      „Ještě poslední otázku, doktore. Pozoroval jste za své praxe, kdo je k lepře spíše náchylný — muži nebo ženy?”
      „Asi dvě třetiny pacientů, kteří prošli mýma rukama, byli muži. Podle mého názoru to nemá nic společného s biologickými vlastnostmi, ale se skutečností, že muži — aspoň ve většině leprosních oblastí – přicházejí daleko víc do styku s cizími lidmi než ženy, které většinou zůstávají doma. A nezapomeňte, že šíření nemoci přispívá nejvíc špatná hygiena a nečisté prostředí. V Jižní Americe k tomu přistupuje zlozvyk pití maté. I když yerba sama o sobě nemá vliv na průběh lepry, usnadňuje její přenášení způsob, jakým se maté pije. Však sami víte, kolika rukama a ústy projde taková bombilla, když koluje mezi členy domácnosti a mezi příchozími...”
      Cesta se znovu zúžila a změnila se pak v těsnou lesní stezku. Koně se zařadili za sebe. Slunko, které se klonilo k západu, rozhodilo světlé skvrny po trávě i po kmenech stromů. Les pronikavě voněl a mlčel.
      Kolibřík visel ve vzduchu jako třpytivý drahokam a za letu sál vonný nektar květu...

Obr. 1: Leprosarium Santa Isabel

Za ostnatými dráty

      Přízemní domek s bílými zdmi a vykachličkovaným ochozem na pokraji paseky, několik hospodářských stavení, ohrada, za níž se popásali koně. Peón vyběhl vstříc, pozdravil a otevřel dřevěnou závoru.
      „Tak jsme na místě,” řekl stručně doktor Rios.
      Seskočili jsme z koní a odnášeli filmovou kameru, stativ a ostatní přístroje do lékařova bytu.
      „Nechcete se zbavit prachu?” usmál se poprvé Frederico Rios. „Asi pět set metrů odtud je v lese malá tůňka, můžete se tam vykoupat. Chcete-li, pošlu s vámi někoho, aby vám ukázal cestu. Ale nemůžete zabloudit.”
      Paseka vydechovala teplou vůni, stezka se klikatila tunelem hustého pralesa a bezradně se zastavovala před padlými kmeny. Úzký potůček se ztrácel v houštině a v místech, kde se dno rokle rozšířilo, vytvořil malou tůňku s křišťálovou, chladivou vodou. Ptáci se ukládali k spánku, jen tu a tam se ještě ve větvích ozvalo slabé pípnutí, kratičký trylek.
      Klín svěží zeleně, věrná paleta Vergilovy bukolické přírody.
      A kousek dál ohrada z ostnatého drátu, vrátka s visacím zámkem a oprýskaný nápis
      „Infikovaná oblast, vstup přísně zakázán.”
      Ostnatý předěl dvou světů...
      Noční můry pleskaly křídly o hustou drátěnou mřížku ve dveřích lékařova pokojíku a marně se pokoušely dostat se k velké petrolejové lampě, která hořela na stole. Doktor Rios se znovu rozhovořil.
      „Víte snad, že první zmínka o malomocenství je už v bibli, kdy Kristus uzdravuje nemocné. V dějinách pak můžete sledovat řadu hromadných epidemií, které si po každé vyžádaly ohromné oběti. Ještě donedávna bylo léčení považováno za beznadějné, ale za posledních pět, deset let udělalo obrovský krok kupředu, i když dnešní stav neznamená ještě zdaleka konečný stupeň znalostí.”
      Tady si člověk nemůže odpustit otázku, čím se vlastně tahle záludná šelma krotí.
      „Ještě nedávno byl jediným lékem olej chaulmoogra ze semen indické a malajské rostliny Hydrocarpus, případně jeho deriváty. Zmírňovaly vesměs průběh nemoci, ale nedovedly přivodit její trvalé zastavení nebo podstatné zlepšení. Pak přišly svalové injekce, zaváděné doktorem Heisserem. Dnes se používá hlavně prominu, který se vstřikuje do žil, a pak diazonu, který se poprvé objevil za války ve Spojených státech roce 1943. Ten se podává v tabletkách. Poslední novinkou je lék argentinského leprologa Fernandeze, nazvaný rongalita. Je velmi účinný a Fernandez jím dosáhl během šestitýdenního léčení negativního nálezu u dítěte, které mělo značně pokročilou lepru.”
      „Říkal jste, že lepra není dědičná, že dětem malomocných rodičů nehrozí nebezpečí.”
      „Ano, ale musí být rodičům odňaty ihned po narození. Právě mladý organismus je nejnáchylnější nákaze, asi polovina pacientů dostane lepru ve věku do dvaceti let. Ostatně, předevčírem jste viděli ústav Santa Teresita v Asunciónu. Máme tam 73 dětí, které se narodily vesměs z leprosních rodičů a ani jediné nemá nejmenší náznak choroby. Vychováváme je až do šestnácti let, a pak se stávají plnoprávnými členy lidské společnosti, na nichž nelpí stín všelijakých předsudků...”
      „Cestou jste se zmínil, že v Brazílii je na půl milionu nemocných. Jak tam je organizován boj proti lepře?”
      „Brazílie má několik velkých leprosarií. Osobně znám ústav Bello Horizonte ve státě Minas Gerais, kde je shromážděno asi 3500 pacientů. Je to město samo pro sebe, oddělené od ostatního světa, s asfaltovými ulicemi, obchody, biografy, nemocní tam mají vlastní dopravní prostředky, mohou se volně pohybovat a žít normálním rodinným životem. Ovšem i v Brazílii chybí ještě mnoho, aby se nemocným poskytla opravdu účinná pomoc.”
      Rios se odmlčel. V pokoji viselo tíživé ticho, do něhož zapadalo jenom vzdálené pištění stovek komárů dotírajících na moskytiéru ve dveřích.
      „Zítra po prohlídce budete mít jisté ještě řadu dotazů,” řekl náhle doktor Rios. „Dnes jste po cestě unaveni, je už taky dost pozdě. Chci vás ještě upozornit na několik věcí. Nikde v infikované oblasti se ničeho nedotýkejte, ani budov, ani zařízení, s nemocnými mluvte na vzdálenost aspoň tři kroků a nikomu nepodávejte ruku. Všiml jsem si, že máte s sebou stativ k filmové kameře. Poněvadž jej budete mít při práci i v prostoru kolem obydlí nemocných, zařídil jsem, aby vám jej po návratu dobře omyli čistým lihem. Nechte jej pak několik hodin na slunci, sluneční paprsky jsou nejvydatnějším spolupracovníkem i při léčení lepry, protože zabíjejí její bakterie. Proto jsme také vybrali tenhle kout, který je jedním z nejteplejších v celé Paraguayi.”

Lví tvář

      Ranní slunce rozhodilo náruč perel do pampy i do pralesa. Poslední krůpěje rosy rychle osychají v paprscích slunce, které se před chvilkou vyhouplo ze svěží zeleně. Je tolik zapotřebí jeho paprsků tam za hradbou pralesa, za ostnatými dráty...
      „Připraveni?”
      Doktor Rios, oblečený do bílého pláště těsně zapjatého u krku a na zápěstích, s gumovými rukavicemi a vysokými gumovými botami, usedl za volant žlutého jeepu.
      „Máš s sebou poštu, Pedro?”
      „Si, seňor,” odpověděl mládenec, z něhož se dnes vyklubal asistent, přehoupl se přes nízkou korbu do vozu.
      „Mohou nemocní také odesílat dopisy, doktore?”
      Jistě. Všechna jejich korespondence se sbírá a jednou týdně se desinfikuje v autoklávu, než ji vezmeme do Sapucaye na poštu.”
      Několik set metrů za budovou správy tábora Pedro seskočil a odemkl bránu. Vjeli jsme do hustého lesa, který v šíři jednoho kilometru tvořil izolační pásmo mezi jedním a druhým světem. Cesta se vinula ze strany na stranu, spadla do mělkého řečiště potůčku, téhož potůčku, v němž jsme se koupali předchozího dne, a uhýbala znovu do temného houští.
      „Proč nevede cesta rovně? Mohla by být mnohem kratší,” přemýšlíš nahlas.
      „Úmyslně jsme ji tak volili,” říká doktor. „Využíváme clony pralesa jako ochrany před hmyzem, který by nákazu mohl přenášet do zdravého pásma. Ostrými zákruty bráníme přímému proudu vzduchu...”
      Mlčeli jsme a rozhlíželi se neklidně kolem. Jeep se prokousal klikatým tunelem stromoví; za jeho posledním výběžkem se náhle otevřelo široké prostranství. Několik novostaveb po levé straně, vedle nich skupina nedokončených budov, u jejichž základů byly narovnány hromady stavebního kamene a cihel. Pedro znovu seskočil z vozu, který zatím dojel k druhé bráně tvořící konec izolačního pásma. Vytáhl z kapsy blok velkých papírů, odtrhl jeden a uchopil jim břevno závory, aby vpustil vůz dovnitř. Závora opět zapadla a list bílého papíru se snášel k zemi.
      Kus čistého papíru mezi rukou zdravého člověka a břevnem, jehož se snad dotkl malomocný, když se opíral o hranici svého světa a díval se toužebné do pralesa, za nímž žijí jiní lidé...
      Kukuřičná pole stejně bohatá zde jako tam. Stromy tu kvetou stejnými barvami a nad nimi letí stejně radostná píseň ptáků. Jen lidé; kde jsou lidé?
      Před jeepem se objevil jezdec na koni. Statný mládenec, který už zdáli mával na pozdrav. Dojel až k vozu a zůstal stát. Lví tvář. Ona lví tvář, „visaje de león”, jak tu běžně říkají nápadným znakům malomocenství. Hluboké vrásky, zduřelé obočí a rty, protažené boltce bezvládně visící a houpající se jako cizí těleso na uších.
      „Buenos días, doctorcito,” řekl zvesela muž se lvím obličejem a vzal svazek dopisů, jež mu Pedro podával. „Čekali jsme vás už včera.”
      Několik slov o úrodě kukuřice, přátelský pokyn a jezdec zmizel za vozem. Dojížděli jsme ke skupině nových budov, když se z dálky ozval jasný hlahol dvou zvonů. Otočili jsme se směrem ke kapli, ale Rios předešel otázce.
      „To není umíráček! Takhle ohlašuje posel, s nímž jsme před chvílí mluvili, že přijel lékař. Za hodinu bude ordinace plná.”

Obr. 2 a 3: Facies leontina

Obr. 4 a 5: Facies leontina

Přijde deštivý den

      Leprosarium Santa Isabel bylo založeno roku 1933. Rozkládá se v malebném údolí na úpatí pohoří Cerros Blancos, mezi lesy a poli kukuřice, mandioky a zeleniny. Před krátkou dobou tu dokončili stavbu dvou moderních přízemních pavilonů s ošetřovnami, stravovnou, prádelnou a infekčním oddělením nejtěžších pacientů, kteří se sami nedovednou pohybovat. Nedaleko těchto budov stojí skromně zařízená kaple, kanceláře a obydlí ošetřovatelek, jež mají přijít do leprosaria. Kámen, beton, sklo, čerstvě vonící lak. Vysoká kamenná zeď kolem tohoto shluku budov, jenž je světem sám pro sebe, a skleněné střepy zapíchané do hřebenu zdi. Druhá bariéra z ostnatého drátu ve vzdálenosti několika desítek metrů.
      Co vás v táboře malomocných nejvíce upoutá, je volnost pohybu a prostor. Marně byste se tu ohlíželi po stísněných pokojících sanatoří, úzkých chodbách nebo těsných dvorcích určených k procházkám rekonvalescentů. Tábor se rozkládá na ploše 25 čtverečných kilometrů. Malomocní mají svá malá hospodářství, své koně a kravky, ořou na svých políčkách, pěstují si zeleninu, brambory, kukuřici, obilí. Není to jenom snaha snížit udržovací náklady, ale především otázka psychologie. Pacient, který se může volně pohybovat na široké prostoře, soustředit se na práci, pozapomene, že je pacientem, a cítí se užitečným členem lidské společnosti.
      Půl hodiny po příjezdu doktora Riose do tábora bylo před hlavním pavilonem jako v úle. Zblízka jsme pozorovali muže, kteří se scházeli před ordinací, většinou v bílých rozhalených košilích a bílých plátěných kalhotách. Živě se bavili, vzrušeně rozmlouvali. Jen několik jich přicházelo o berlích, s viditelnou námahou. Usmáli se, když je doktor Rios požádal, aby chvíli postáli před filmovou kamerou a velmi ochotně vyhověli našemu přání zachytit postupně jednotlivé stupně nemoci v různých jejich formách. Stařec s pokročilou chorobou, s tváří plnou uzlovitých nádorů, se pokouší o úsměv, když ho filmuješ ze dvou metrů a volně otáčí hlavou podle tvých pokynů. Muž v nejlepších letech s otevřenými hnisajícími ranami na noze se soustředěně pokouší nadzdvihnout o několik centimetrů odumírající úd, aby ses nemusil s kamerou sklánět až k zemi. Všude kolem typická facies leontina, lví tvář, bezcitné ušní boltce, znetvořené pahýly místo prstů.
      Cítíš náhle teplou vlnu rozpaků, hledáš slova, jimiž by ses něco ubožákům omluvil za to, že jsi zdráv. Pálí tě jejich vlídné pohledy, jejich úsměvy. Čekal bys plamínky závisti v jejich očích, škodolibou touhu přenést tu ohyzdnou a bezměrně zákeřnou chorobu na všechno zdravé kolem.
      A zatím?
      Stojí tu vlídně před tebou a podvědomě ustoupí o několik kroků, když se k nim blížíš s připravenou kamerou.
      To není strach, že jejich utrpení uvidí tisíce jiných očí, to je obava, aby se zdravý člověk nenakazil ...
      „Podíváme se ještě po ostatních částech tábora,” řekl doktor Rios, když se ordinace vyprázdnila, a zasedl znovu k volantu.
      Podél cesty, jež se zvolna svažovala do táhlého údolí, byla porůznu rozhozena dřevěná stavení. Pruhy políček utíkaly od nich vzhůru do kopců. Lidé se na několik okamžiků zastavili při své práci, když zaslechli hluk motoru, a smekli nebo zamávali na pozdrav. Na každém kroku bylo cítit, že v doktoru Riosovi vidí skutečného ochránce, který pečlivě obětuje svůj čas a snad i své zdraví.
      Skupina tesařů pracuje ve stínu stromů na malé návsi a otesává klády na stavbu nového stavení. Jeden z mužů má všeho všudy tři prsty na obou rukou, ostatní jsou necitlivé pahýly. Ale pomáhá ostatním přidržovat břevna aspoň dlaněmi a nohama. Čtete mu ve tváři vědomí, že tu není zbytečný, že by to bez něho nešlo. Opodál sedí na pařezu muž vyhublý na kost. Nemůže vážit víc než čtyřicet kilogramů, snad ani to ne. Zasípá několik nesrozumitelných zvuků na pozdrav a marně se pokouší vstát, aby vám vyšel vstříc.
      „Doktore,” ptáš se nesměle, zatím co vůz zůstal na opuštěném břehu malého rybníčku, „jaké bolesti vlastně pociťují nemocní?”
      „Pokud je nemoc v prvním stadiu, žádné. Lepra je milosrdná nemoc, chcete-li to tak nazývat. Teprve v pokročilém stupni, kdy už je porušena funkce některých ústrojí, nastávají komplikace. Velké bolesti se dostaví rovněž, jsou-li postiženy oči. Jedním z hlavních příznaků však bývá ztráta hlasu. Když jsem přišel poprvé do Santa Isabel, měl jsem kolem sebe zástup znetvořených lidí, kteří ze sebe nemohli vypravit jediný lidský zvuk. Jen sípali. Dnes je tomu docela jinak. Většina vám může sama vyprávět, co dokáže promin a diazon.”
      Zastavili jsme se u jiné skupiny nemocných. Okopávali řádky nízké mandioky s rozložitými dlaněmi listů a upravovali cestičky. Stará žena ve velmi pokročilém stadiu lepry se brání, abychom se přiblížili s kamerami. Nakonec poslechne lékaře a v rozhovoru s ním málem zapomene, že jí kamera bzučí před obličejem. Pak se pokusí o několik rychlých kroků a rozpačitě zaváhá:
      „Ale pošlete mi obrázek, že? Nesmíte zapomenout!” řekne s dojemnou naléhavostí.
      „Pošleme, rádi, ale musíte mít nějaké dva měsíce strpení, než dáme snímky vyvolat v Riu,” odpovíš a zapisuješ si její jméno.
      „Byla to poslední radost v jejím životě,” řekl stísněně Rios, když jsme byli z doslechu. „Jenže svého obrázku se už nedočká. Čtrnáct dní, možná tři neděle. Přijde jediný deštivý den a je konec...”

„Řekněte, že nebude válka!”

      Krátké představování.
      Vyslovíte své jméno a ruka vám podvědomě vyletí vzhůru, nedbajíc včerejšího nakázání.
      „Juan Salazar,” řekne oslovený muž, ale jeho ruka zůstane klidná. V témž zlomku vteřiny si uvědomíte, že tu odpadá součást společenské zdvořilosti, která je samozřejmostí tam venku.
      „Byl jsem soudcem ještě v roce 1935,” říká pomalu a rozvážně muž, který ještě před chvíli prodával ve svém malém almacenu mýdlo, cukr, plátěnky a hřebíky. „V roce 1940 jsem byl už skoro úplně slepý. Pak přišel rok 1943 a tam někde daleko na severu vynalezl neznámý chemik diazon. Dnes vidím a mohu zase mluvit. Ale... řekli jste, že jste z Evropy. Co myslíte, že nebude válka! Já nemohu věřit, že by zdraví lidé hledali zase smrt pro tolik milionů zdravých lidí. Viďte, řekněte mi, že nebude válka...!”
      Rozloučili jsme se a dlouhou chvíli jsme všichni mlčeli.
      Proč nemůže promluvit právě takový člověk do svědomí lidí, zdravých lidí, kteří nevědí, co je malomocenství?
      „Tenhle člověk se ještě může uzdravit, úplně uzdravit,” řekl po chvíli Rios, „ale do onoho světa za ohradou se nevrátí. Chce tu dál prodávat svým zákazníkům hřebíky a cukr. To není otupělost nebo ztráta energie. Býval kdysi soudcem a boji se, že by se mu zdraví lidé jednou provždy vyhýbali, i kdyby si přinesl deset potvrzení, že už není malomocný...”
      V leprosariu Santa Isabel je asi třicet dětí mezi nemocnými. Viděli jsme budovu, kde se pravidelné shromažďují k vyučování. Učitelem je – malomocný.
      „Asi vás překvapí, že se tady, uprostřed tábora, konají několikrát do roka malé slavnosti, na něž je zvána kapela ze Sapucaye. Ano, zdraví lidé sem takhle přinášejí trochu hudby nemocným. Hrají na otevřeném podiu v nezbytné vzdálenosti od posluchačů. To je větší zásluha než jít s puškami do zákopů.”

„Za vámi je svět mrtvých”

      „Říkal jste, doktore, že v táboře je asi 450 malomocných. Jsou jistě roztroušeni i ve vzdálenějších obydlích, která jsme neviděli...”
      Rios chvíli mlčel.
      „Máte pravdu,” řekl posléze. „Docela vzadu za oním hřebenem je malé oddělení s několika desítkami nejtěžších případů. Ale neradil bych vám, abyste tam jezdili. Jsou to vesměs nevyléčitelné případy.”
      „Můžete nám tedy aspoň říci, jaká je v táboře úmrtnost?”
      „Když jsem sem přišel, umíralo tu ročně asi šedesát pacientů. Za letošní rok přišlo do ošetření třicet lidi, za stejnou dobu zemřelo devatenáct nemocných. Budou-li vás zajímat čísla za minulá léta, řeknu vám je podle kartotéky v kanceláři. Letos sem byli dopraveni jen tři ošetřovanci z donucení. Před několika lety sem nikdo dobrovolně nešel.”
      „Doktore, a jakých léčiv tu nejvíc používáte?”
      „Není to bohužel vždycky jenom promin nebo diazon. Skoro všichni nemocní tu totiž žijí na vlastní náklady. Státní příspěvek nepostačuje k bezplatnému léčení. Nesmíte zapomenout, že oba nové léky jsou velmi drahé a málokterý pacient si je může dovolit. Sto pilulek diazonu vystačí asi na dva měsíce; stojí 24 guaraní. Injekce prominu jsou ještě dražší. Vstřikujeme je denně kromě neděle po dva týdny, třetí týden má pacient odpočinek. Dvacet pět takových ampulek stojí 60 guaraní.”
      Poštovní praktikantka vydělá 15 guaraní měsíčně, úředník s několikaletou praxí 30, později 40. Jen asi sedmina obyvatel Santa Isabel má dost prostředků k nákupu léků, jež nejsou pouhou brzdou automobilu řítícího se do propasti. Ti ostatní žijí, vidí, mohou mluvit, pohybují se a — umírají. To proto, že olej chaulmoogra a jeho sloučeniny jsou levnější než promin nebo diazon. Nemají na to, aby do svého rozjetého vozíčku zamontovali také zpáteční rychlost, která by je od hranic smrti odvedla zpět na kvetoucí louku zdraví, na plachetnici života... „K úplnému vyléčení novými léky stačí dva tři roky.”
      Člověk za 25 000 korun...*
      Do slov doktora Riose se ti prolínají astronomické rozpočty na udržování armád. Kolik diazonu za bombardovací letadlo, kolik prominu za atomovou bombu?
      V Santa Isabel počítají lidé za bezesných nocí, kolik guaraní by musili mít, aby se mohli vrátit branou, za níž visí zámek a kterou zdravý člověk otvírá s kusem papíru v ruce.
      V generálních štábech kalkulují, kolik stojí smrt zdravých lidí, a nechtějí vědět, že lidstvo si už tři tisíciletí láme hlavu problémem malomocenství.
      Pedro zamkl druhou bránu, Rios zasunul jedničku a přidal plyn. Řekl pak, jako by přemýšlel o posledních slovech:
      „Vracíte se do světa živých. Za vámi je svět mrtvých...”

* Před měnovou reformou.

Hanzelka J., Zikmund M.: Tam za řekou je Argentina, Orbis, Praha 1956. 384 s.

Cestopisné dílo dvou populárních cestovatelů o Latinské Americe zachycuje úsek cesty probíhající čtyřmi zeměmi Jižní Ameriky - Argentinou, Paraguayí, Brazilií a Uruguayí. Po některých zážitcích z cesty po moři vyprávějí autoři o svém přistání a ubytovacích obtížích v Buenos Aires. Odtud cestují pampou do bavlnářského Čaka a seznamují se s argentinským zemědělstvím a s osudy některých našich krajanů. V Paraguayi navštíví kolonii malomocných a po tamních nesjízdných cestách jedou zpět do Argentiny k známým vodopádům Iguazú, odtud pak do Brazilie a jejích dvou soupeřících měst Rio de Janeira a Sao Paula. Kniha končí vylíčením pobytu cestovatelů v Uruguayi. Odkrývají v něm propastné hospodářské i sociální rozpory v jihoamerických státech. Poutavostí vyprávění zůstávají věrni svému cestopisu o Africe.

Zpět
Archiv zpráv
Úvodní stránka

SIL © 12. 2. 2019